понедельник, 26 марта 2012 г.

ՎԱՀԱՆԱՎԱՆՔԻ, ՄԵՌԱԾ ՀՈԳՈՒՍ ԵՎ ՇԱՆ ԱՌԱՍՊԵԼԸ


Շները կաղկանձում են, ուրեմն ես արդեն մեռած եմ: Հոգուս համար մոմ վառողն իմ կորցրած Շունն է (ինձ ու նրան ավելի լավ ճանաչելու համար, խնդրե’մ, կարդացեք ՙԻնձ մի’ հալածեք, ես չգիտեմ ձեր հարցերի պատասխանը՚ պատմվածքս):
Սա այն Շունն է, որին հիսուն տարի առաջ (այսքան շատ եմ գրում, որ գուշակությունս իրականանալու դեպքում գոնե տատիս մեռնելու տարիքին հասած լինեմ. համա վհուկի քրքիջով ջադու կլինեմ, հա~) տարա-հանեցի չոլերը, որ հոգիս ազատվի նրա չորացած կղկղանքը մաքրելու տանջալի պարտականությունից: Ասում եմ` տարա, և դուք հավատո՞ւմ եք... չտարա, խաբեցի, գայթակղեցի և դավաճանեցի (իմ ցեղին հարիր բաներ են, որ ես ապուշի պես այնքան քիչ եմ արել, իսկ այս մեկը իմ կյանքի գլուխգործոցն է):
Ոտքերս դողում էին, ատամներս` կափկափում, բայց մի կերպ հասա պատշգամբ: Հիսուն տարի է անցել, ու էսօրվա պես հիշում եմ. տարին գարունով էր հղի, գետինը դեռ սառած էր, բայց սառույցի միջից մի տեղ կանաչ ցողուն էր դուրս պրծել ու կարծես չէր մրսում, համենայն դեպս, որ մրսեր, ես կզգայի, սուտ-ճիշտ` մի ժամանակ սիզախոտ եմ եղել: Էդպես եմ հիշում, կամ ուզում եմ հիշել: Ինչևէ, գնացի պատշգամբ, լվացքի պարանից մի կտոր կտրեցի (ա~հ, լվացք անողս ո՞վ է), Շանս վիզն ամուր օղակեցի, սուսուփուս ենթարկվում էր, մեռնե~մ խելոք աչքերին, ու իբր թե տանում եմ բակ, որ ծառի տակ միզել սովորեցնեմ: Երբ միզում է, դունչը խրում ես էդ նույն հողի մեջ, որ մի լավ հոտոտի, հետո հիշողության ամենաբարձր ոլորտներում պահպանվում է սեփական գարշահոտը, բա ո~նց, էն էլ ի~նչ հիշողություն, դու և քո բստրած համակարգիչը ղալաթ եք արել: Բույրերի սովոր իմ Շունը լեզվով համտեսում էր իր մեզը, որ նողկանքի հետ սարսափ էր հարուցում, և նա ինքնաբերաբար միզում էր: Մի քանի օր էդպես կրկնում ես, և շունդ դառնում է ձեռնասուն, տանու, վարժեցրած, վա~յ, դե հա էլի` քո’նը (ա~յ տնաշեն, կնիկարմատն էլ էդքան սեփականատենչ կլինի՞, որ դու ես… շուն է էլի, թող մի քիչ էլ դես ու դեն ընկնի, սրան-նրան հոտոտի, միևնույնն է, ինչ էլ անես, վերջում մի անկյունում կուչ է գալու ու առանց քեզ հաշիվ տալու` ոտքերը ձգի, բա ամբողջ կյանքում փեշիդ կպած հո չի՞ մրափելու, վերջիվերջո շուն է, չէ՞. մանավանդ որ էս անտեր կյանքում ամեն բան ժամանակով է, էլ ինչի՞ ես սահմանափակում սահմանափակը):
Պարանը թեթև քաշեցի, խոնարհ առաջ ընկավ: Բայց որ ծանոթ ծառի տակով անցանք ու կանգ չառանք, սարսռալով հպվեց ոտքերիս, դունչը քսմսեց ծնկներիս, հետո մի քիչ էլ վեր..., ես սթափվեցի: Փեշս խոնավացել էր, է~հ, ինչ ուզում են, թող մտածեն, իմ դա~րդ` ձեր հավես:
Ուրեմն, իմ մեղավոր հոգու համար մոմ վառող այս Շունը Երևանից հասել է Վահանավանք, քանի որ գիտի, շնավարի համոզված է` իմ հոգին իրականում միայն իրեն է պատկանել և դեռ պատկանում է: Եկել է հասել էս սարերի հեռուն, որ իմ կաղկանձող մենությանը տիրություն անի: Այս Շունը, որին միտումնավոր տարա-հանեցի չոլերը, որ կորցնեմ-պրծնեմ: Ո~նց էլ տեղս գտել է... ասա` ի՞նչ իմացար, թե Վահանավանքը Սյունիքի էս հեռավոր ծայրին է: Կարող է գնար դեմ ընկներ Տաթևի վանքին, կամ… Որ ճիշտն ասեմ, քանի ողջ էի, ես էլ մի հարմար պահ չգտա ոտքս էս վանքը դնելու, էս աղոթատան պատերը համբուրելու, թե մեռած հոգիս ոնց եկավ ծվարեց էս մոմերի լույսի մեջ, հանելուկ է:
Ո’չ միայն Շունս է եկել, այլև շների մի մեծ ոհմակ ետևը գցած` բերել-հանել է էս մամռած ու մրոտված վանքի պատերի տակ, որ ի'նձ մատնացույց անի. ՙԹամաշա է. տեսեք` իմ վզին պարան գցողն ու ինձնից հրաժարվողն էս կավատն էր, որի անտեր-անտիրական հոգին միայն ինձ է պետք, իզուր չեմ էսքան երկար դիմացել (ո՞ր մի շունն է հիսուն տարի կաղկանձելով ապրում): Դիմացել եմ, որ հիմա գամ, լեզուս կախեմ, մոմի բոցերը համբուրեմ, քանի որ աշխարհի բոլոր տատասկների փշերն ու օձերի թույնը չեն կարող ինձ էնպես ձաղկել ու մահվան դուռը տանել, ինչպես էս մեռած հոգու մոլորված դեգերումը՚: Պարզվում է` Շունս կարգին ճառասաց է, տեղն իմացող չկա:
Ուրեմն, ես հաստատ մեռած եմ, քանի որ դարչնագույն պուտերով իմ Շան հոտն այլևս չեմ առնում, չէ', սպանեք էլ, հոտ չեմ առնում, բայց որ ինքն է, հեռվից հեռու զգում եմ, հիմա ես էլ եմ Շանս պես միայն զգայարաններով առաջնորդվում, այն էլ` ոչ բոլոր. երևի մարդ որ մեռնում է, դառնում է իր բնական վիճակին:
Գարնանամուտի այն օրը, երբ պարանը գցեցի վիզը ու ետևիցս քարշ տալով տարա-հանեցի չոլերը, անցնող-դարձողի վրա հաչում էր, պոչը հողմաղացի պես վտանգավոր արագ պտտում, ականջները մանրիկ դողացնում, բայց դունչը գետնից չէր կտրում. երևի հոտոտում էր, որ ետդարձի ճամփան հեշտ գտնի, հավանաբար, քանի որ իր կարճատև կյանքի ընթացքում (վեց ամսական էր) երբեք այդպիսի երկար ճամփորդության չէր գնացել: Գուցե հասցրել էր ինձ սիրել. հարմարվել կամ սովորել էր իմ մշտակենդան ներկայությանը, որն իր համար առարկայանում էր քայլիս տկտկոցով, ափիս մեջ պահած մսահան ոսկորով ու ականջի բլթակը քնքուշ կծմծելով: Ես էլ էի իրեն սովորել, չէ', ես այդ շանը սիրում էի, և ինքը, թեպետ չգիտեր, բայց զգում էր սերս, ու դա է պատճառը, որ խաբեության կամ դավաճանության մասին իսպառ պատկերացում չուներ: Բայց երևի հոտն առել էր (ես միշտ զարմացել եմ, թե մարդ ինչպես է զորում ճանաչել այն, ինչը երբեք տեսած չկա, ասենք` մահվան թագավորությունը... երևի այնպես, ինչպես շունն առանց գիտենալու զգում է դավաճանությունը): Երբ ծնկեցի, որ վզի պարանը հանեմ, գլուխը բարձրացրեց ու նայեց աչքերիս, չգիտեմ ինչ տեսավ, քանի որ արցունքից հայացքս մշուշվել էր, միայն զգացի, որ այլայլված էր, անլսելի սուլոցով վնգստում էր: Արդեն գիտեր:
Կիսաքանդ, դատարկ շինություն էր, որի տերերը կամ չէին հասցրել տուն վերադառնալ, կամ էլ ամեն ինչ փլվել էր, երբ պակասել էր կարևոր մի բան: Քամին տարուբերում էր կիսաբաց դուռը, որի ծղխնիները զարմանալիորեն չէին ճռնչում. ուրեմն տունը վաղուց չէր լքված: Ես երկու ձեռքով գրկեցի Շանս ու համբուրեցի թաց մռութը: Ինձ թվա՞ց, թե՞ շան արցունքը աղի չի լինում: Երբ դուռը փակեցի, զրնգան լռությունը դիպուկ նետված կացնի պես խրվեց հիշողությանս մեջ, իսկ երբ պատի տակ ընկած ծանր քարը մի կերպ դեմ տվեցի դռանը, ներսից լսվեց սպանիչ սուլոցով վնգստոցը: Ականջներս փակած սկսեցի փախչել, զայրագին հաչոցը հետապնդում էր ինձ ու կյանքս թունավորում չգիտեմ դեռ որքան ժամանակ: Երբ ինձ նետեցի առաջին պատահած տաքսին, վախենում էի ետ նայել, քանի որ համոզված էի` հեռվում կնկատեի իմ հետքով վազող Շանս, որի վնգստոցն այդպես էլ մինչև մեռնելս չլքեց ինձ:
Հիմա ես մեռած եմ. հաստա'տ: Շունս մոմ է վառում իմ հոգու համար, իսկ ես նրա հոտն այլևս չեմ առնում: Վահանավանքի մամռած պատերն անթիվ առասպելներ ունեն իրենց խորշերում թաքցրած, իսկ այս մեկը թևածում է այն մոմի լույսի մեջ, որն իմ կորցրած բաց դարչնագույն պուտերով Շունն է վառել: Լեզուն կախ` Երևանից հասել է Սյունիքի այս հեռավոր անկյունը, ուր հիմա ձմեռը գարունով է հղի:

2006

суббота, 24 марта 2012 г.

ՌԵՔՎԻԵՄ


Մեզ միշտ թվում է, թե տրվածը հերթական նախաճաշ է կամ ընթրիք, որից հագենալով` պիտի միայն հոգ տանել, որ դատարկ ու կեղտոտ սպասքը հավաքեն, սփռոցը թափ տան, և ոչ մի փշուր այլևս չի մնա` ուտելու ժամից շուտ գրգռելու մեր ստամոքսի պատերը: Չէ՞ որ ավելորդ ստամոքսահյութը պահանջում է դես ու դեն ընկնել, սնունդ հայթայթել ու անպատեհ ուտել:
Մեզ միշտ թվում է, թե ուտելուց հեշտ գործ աշխարհում չկա:
Տիկին Վարսիկն էլ ախորժակից չի դժգոհում, ավելի ճիշտ` ախորժակի պակասից: Օրվա տարբեր ժամերին ինչ ուզում ես առաջարկիր, կուտի, միայն թե քաղցրը շատ լինի: Նա էլ էդ տեսակ կին է, ի՞նչ կարող ենք անել: Համ էլ ինչո՞ւ ինչ-որ բան անենք. քաղցր է, էլի, թող ուտի, աշխարհի քաղցրը դրանից չի սպառվի, չէ՞:
Հա, տիկին Վարսիկից էինք խոսում: Ասում եմ` տիկին Վարսիկը գիրանալու հակում չունի, բայց փոխարենը սենտիմենտալ ու լացկան դառնալու հակում ունի: Տեղի-անտեղի հուզվում է, փշաքաղվում, մատները իրար հյուսում ու սկսում ծռմռել` ցավեցնելու չափ ամուր սեղմելով ծնկների արանքում: Ես այդ ժեստը, իհարկե, լավ չեմ հասկանում, քանի որ իմ մտքում բոլորովին այլ պատկեր է արթնանում, երբ մարդու ձեռքերը հայտնվում են ծնկների արանքում: Ռուսներն ասում են, չէ՞. ՙԱմեն մարդ իր փչացածության չափով է հասկանում՚: Դե, ես էլ էսպես: Լավ, կատակ էր, անցած լինի: Վերադառնանք տիկին Վարսիկին:
Մի օր ինձ հյուր էր կանչել, մի բաժակ սուրճ պատրաստեց, դրեց ցածրիկ սեղանին ու անհետացավ: Մտածեցի` մարդ է, գուցե պետքերն է հոգում, հո գլխին չես կանգնի` հարամես, ուր-որ է` կերևա: Սպասեցի, սպասեցի, համբերությունս հատնեց: Սկզբում փորձնական ձայնեցի.
- Տիկին Վարսի~կ, տիկին Վարսի~կ…
Տեսա` չի արձագանքում, անհանգստացա` չլինի՞ սիրտն է վատացել: Վարանելով վեր կացա ու գնացի խոհանոց: Ի՞նչ տեսնեմ, որ լավ լինի. երկու բաժակ սուրճ է դրել սեղանին ու նստած խմում է, մեկ` մի բաժակից, մեկ էլ` մյուս: Սկզբում աչքերիս չհավատացի ու ետ-ետ քայլելով` դուրս եկա փոքրիկ սրահ, որ խոհանոցը բաժանում էր հյուրասենյակից, տապ արեցի ու սպասեցի, մեկ էլ լսում եմ` խոսում է.
- Քո սիրած դառը սուրճն է, էսօր խմորեղեն չունեմ, համ էլ դու քաղցր չես ուտում, էդ իմ խելքն է գնում քաղցրի համար, չնայած ամեն անգամ էս նախադասությունն ասելիս հիշում եմ 97թվի հունիսի 17-ը, երբ կյանքումս առաջին անգամ դրա հակառակն ասացի. ՙԵս քաղցր չեմ սիրում՚: Հիշո՞ւմ ես, էդ օրը տղերքի հետ նստած էիք սրճարանում…, խմի’, կսառի, կանհամանա, - ասաց տիկին Վարսիկը, վերցրեց դիմացի բաժակը, վրա-վրա մի քանի կում արեց ու շարունակեց, - հևիհև եկա, տեսնեմ սեղանին երկու կես արած ձմերուկ է դրված, ու մեջը ահագին փորել-կերել եք, բայց թե ոնց էիք հաջողացրել, բան չհասկացա, քանի որ ոչ ափսե կար, ոչ դանակ-պատառաքաղ: Ինձ տեսաք թե չէ, խմբով վրա տվիք` կե’ր, տե’ս, թե ինչ քաղցր է: Ես էլ ինձ չկորցրի, նայեցի քեզ ու ասացի. ՙԵս քաղցր չեմ սիրում՚: Գրքիդ վրա գրեցիր. ՙԴե որ թթու բաներ ես շատ սիրում, ուրեմն վայելիր ու առավել քաղցրացիր՚:
Տիկին Վարսիկը մի անհասկանալի բան էլ քրթմնջաց, ապա դիմացի բաժակը ֆռթոցով քաշեց գլխին ու ափով բերանը մաքրելով` անցավ իր բաժակին. ՙԷս էլ խմեմ, գնամ, չնեղանաս, հյուր ունեմ, քո խաթեր հյուրիս մենակ եմ թողել, նստել` հետդ սուրճ եմ խմում, որ դու էլ խմես, գիտեմ, որ մենակ բերանդ բան չես դնի՚: Երկու բաժակ սուրճը դատարկելուց հետո միայն տիկին Վարսիկն ինքնասույզ ժպտաց ու բացակա հայացքով նայելով անորոշ ուղղությամբ` վեր կացավ, թեյ լցրեց ու բաժակը ձեռքին եկավ հյուրասենյակ: Ես գողեգող վազեցի ու տեղս նստեցի:
- Քո գալուց առաջ տանը մարդ կար, ես արդեն սուրճ խմել եմ, ասի` հիմա էլ թեյ խմեմ, ներող կլինես, մի քիչ սպասեցրի, գույնն էի փոխում, կխմե՞ս, քեզ համար էլ թեյ լցնեմ, - հանդարտ ժպտալով` քաղաքավարի առաջարկեց տիկին Վարսիկը և առանց պատասխանի սպասելու` տեղավորվեց բազմոցի անկյունում, իսկ թեյի բաժակը դրեց ցածրիկ սեղանին, իմ սուրճի բաժակի կողքին, և նույնիսկ չնկատեց, որ ինչպես դրել է, այնպես էլ սուրճը սառել-մնացել է բաժակում:
Ես սովորաբար արագ եմ կողմնորոշվում, թե ինչպես ինձ պահեմ ծայրահեղ անծանոթ ու անհասկանալի իրավիճակներում, սակայն այս պահին այլայլվեցի, սոսկումով կռահեցի, թե ինչ էր կատարվում տիկին Վարսիկի հետ, բայց չհամարձակվեցի ակնարկել կամ գոնե զգուշորեն հարցուփորձել, գուցե նաև ինչ-որ կերպ սփոփել: Մխիթարելս անմիտ թվաց, ու ես անտարբեր ձևանալով` հորանջելու փորձ արեցի, նայեցի թևիս ժամացույցին ու կտրուկ ոտքի ելա.
- Դե լավ, ես գնամ, տիկին Վարսիկ, - հայացքս ճեղքեց անթափանց պատերն ու հասավ խոհանոց, սահմռկելով շրջանցեց սուրճի բաժակներն ու փնտրեց անտեսանելիի հետքը: Մարմինս սագամաշկ հագավ:
Տիկին Վարսիկը խուլ արձագանքեց.
- Գնացի՞ր, շուտ -շուտ արի, չկորչե’ս, զանգի’ր:
Տեղից վեր կենալու փորձ չարեց, իսկ ես վայրկենաբար անհետացա դռան ետևում: Շունչս ծանրացավ, բայց աստիճաններից իջնելիս կրունկներս կարծես գետնին չէին հասնում, սլանում էի, և ինքս էլ չզգացի, թե ինչպես դուրս եկա բակ ու քայլերս ուղղեցի դեպի տան դիմացի այգին:
Մի՞թե մարդն այսքան փխրուն է, որ անդինի գոյությունը դյուրին թափանցումով կարող է խառնել հաշիվները, իրականի շոշափելին ու մտացածինը թավալգլոր գնդի մեջ պարփակել ու մի զարկով նետել ջհաննամի տակը: Մի՞թե այս առերեսումը նոր հորիզոնի խոստում է, թե՞…
Մտքերս պղտոր հեղեղատի պես գալիս զարկվում էին քունքերիս նեղվածքին, ու ես ափ էի որոնում` փոքր-ինչ հանդարտվելու, միառժամանակ պատսպարվելու համար, մինչև փոթորիկն անցներ:
Այգին սովորականի պես մարդաշատ էր, իսկ իմ նստարանը` զբաղված: Արդեն քանի տարի է, ես մենակ եմ նստում այդ նստարանին, ուստի հիմա այն իմն է: Աչքերս մանրիկ ժպտացին, երբ նկատեցի, որ նստարանին նստած զույգը եռանդով համբուրվում է` անտեսելով թաքուն և անթաքույց հայացքների հարձակումը: Հիշեցի սիրառատ ֆրանսիացու երգը, որ համառորեն հարցնում էր.
ՙԵթե դու գոյություն չունենայիր,
Ասա’ ինձ, ինչո՞ւ ես պիտի ապրեի…՚:
Սիրտս կարոտից կանգ առավ. ես այդ երգը հաճախ էի երգում այս նստարանին նստած, երբ նստարանը մերն էր: Օ~ֆ, չքվի’ր, սատանա, կյանքս մի’ թունավորիր, միևնույնն է, մերն այլևս անդառնալի է: Փո~ւհ, անէացավ, ցնդեց, չի եղել, մեզնից բան չմնաց: Հետքը հավանաբար դաջվեց հորիզոնի սրտում, որտեղ գրանցվում է ամեն բան:
Մե՞զ ինչ:

                                                                 §ºÉù ¹»åÇ Ý»ñë¦, 2006
                                                                                §ÞÇñ³Ï¦, ´»ÛñáõÃ, 2006






пятница, 23 марта 2012 г.

"ԱՐԱՄԲԻ" պատմվածքս խորվաթերեն, թարգմ.` Զարկո Միլենիչ


This is my story "Arambi" in Croation. Read and enjoy it. It's published in the magazine "Word" in Croatia. The original is in Armenian. It's also translated into English and published in "Contemporary Armenian Prose" anthology. If there's anybody who wants to read it in English, let me know and I'll put it here. Welcome!!!!

Diana HAMBARDZUMJAN
ARAMBI1
RIJE^/RIJE^ 31
“^uje{ li? Je li to na vratima?“ ^ovjek koji je le`ao se nelagodno pokrenuo.
“Tko ste vi? [to `elite?“, njegova supruga je povikala u mraku.
“Arambi.”
“Zar nemate neko ime?”
“Ja sam Arambi.”
Ar{o, Hambova supruga, je od{krinula vrata napola, pogledala sumnji~
avo, i rekla podrugljivo: “[to o~ekujete s imenom kao {to je takvo?” S
neo~ekivanom vedrinom ona je pri{la. “Ako vam dam novaca, ho}ete li promijeniti
ime?” Ona je razumjela `enin o~aj i `alila ju je.“ ^ekaj, ne idi.“
Ona joj je zalupila vratima pred nosom i povikala: “Hambardzum! Hambo!
Ah, mo`ete oglu{iti; ionako ne mo`ete ni{ta ~uti“. Ona je gurnula ruku u
d`ep svoje haljine i promrmljala: “O~ekujem konja i da sjednem u sedlo!“
Osvrnuv{i se u hodniku, Ar{o je prerovio po svojim d`epovima. Hodnik je
bio uzak i mra~an. Njegovi ukra{enim zidovima bilo je potrebno svjetla, no
sada su morali ~ekati sina Hambovog susjeda da se vrati iz inozemstva i
popravi {tetu koju je prouzro~ila jaka zima. Da vidimo {to }e jo{ po}i po zlu.
Hambo nije nimalo sumnjao da su njegovi najbolji dani daleka sje}anja, i
kad su ga njegovi susjedi poku{ali razveseliti, rekav{i da je nazadovanje dio
ljudskog stanja, Hambo je odmahnuo glavom i rekao kao da smi{lja neki vic:
“Eh, ja }u biti sretan kad na vrbi rodi gro`|e.”
Ar{o je izvrnula d`epove i odahnula s olak{anjem kada je, iz hrpe starih
krpa i smr{enih prediva, uspjela iskopati zgu`vanu nov~anicu. Vrata su
za{kripala, Ar{o je stala promatrati lik koji je stajao tamo, obavijen tamom,
od glave do pete, i dala joj nov~anicu, “Uzmite ovo. Poku{ajte iza}i na kraj
dok vam Bog ne pomogne.”
U mraku je uko~ena Arambi uzela nov~anicu i zgu`vav{i je u svojoj {aci,
pomakla se natrag prema zidu. @eljela je pobje}i odmah, bez osvrtanja, ali
joj noge nisu bile za to. Kada je Ar{o zatvorila vrata, Arambine, o~i privikle
na mrkli mrak obuhvatile su stubi{te.
Dakle, ovo nije to, mislila je. Mo`da su to sljede}a vrata, ili... Zanijemila
je. Ako nisu, jesu li to ona na kraju? To zna~i da sam sve ove godine uzalud
o~ekivala. Uvjeravala sam sebe uzalud da sam se uvijek vra}ala i govorila:
“Do{la sam jer ste me o~ekivali. Mogla sam do}i ranije, ili kasnije, ili nikada,
ali sam ipak do{la. Prokunite ako vam se to svi|a, izbacite me kao psa lutalicu,
ili me zagrlite – svejedno mi je. Ja sam do{la... i ovdje sam. “
Nastavila je razmi{ljati: Zaslu`ila si {to si nesretna, Arambi. ^ini{ sve {to
ti padne na pamet. Nisi svjesna da si ostarjela. A {to ako sretne{ nekog prijatelja
ili ro|aka?... [to }e ti re}i? Da si u potrazi za izgubljenim ~ovjekom
radi podmirenja starih dugova? Ne}e te biti sram? Tko jo{ misli o podmirenju
dugova danas? Danas svatko krade ono {to mo`e. Zar me ne}ete prijaviti?
Ako ne}ete, zaboravite svoje uzaludne `elje, prikupljajte va{e stvari, i
idite do vraga.
Klju~ se glasno okrenuo u bravi sljede}ih vrata.
Ti si pobjesnjela, to je znak prosja~enja... Da sam znala da }e{ mi oprosti
nakon moje isprike, ja bih pojurila do tebe, kleknula, ra{irila ruke, molila
rijec 10-05:rijec 10-01.qxd 7.3.2011 15:51 Stranica 31
glasno, ali znam da je ono {to sam u~inila bilo gadno, ~ak i ako mi oprosti{,
nikad sebi ne}u sebi oprostiti.
Iza vrata se jasno ~uo glas nekog mu{karca. Ona je htjela promijeniti njegov
podli odnos prema svijetu.
Na kraju su se vrata otvorila. Arambi je uprla o~i i uzdahnula o~ajno.
^inilo se da je razlog za svu njenu nesre}u bio taj ~ovjek, potpuno nepoznat,
koga bi voljela ubosti, zadaviti, pucati mu ravno u srce s nekoliko metaka,
jedan po jedan. Bila je toliko opsjednuta tom zami{ljenom scenom koja
je iza{la iz njenog skloni{ta neo~ekivano i pru`ila ruku da zgrabi stran~ev
dugi {al mlije~ne boje, koji mu se njihao na le|ima poput njihala na satu.
Onda, shvativ{i {to je u~inila, ona je u`asnuto koraknula nazad. Mu{karac
je osjetio da je opasnost blizu, ali naivni idealizam je prevladao njegov strah,
pognuo je glavu, po{ao niz stepenice, simuliraju}i ravnodu{nost tako {to je
non{alantno po~eo zvi`dati staru, zaboravljenu pjesmu. Kad je dospio u prizemlje,
on zastade na stepenicama, odveza svoje vezice, te ih sveza opet,
izazivaju}i sudbinu.
Budi mu{karac! Poka`i svoje lice! Reci ono {to `eli{ re}i! Ina~e }e{ i}i
naslijepo u mraku. Tko to ne mo`e u~initi? To nije mu{ki, mislio je. Kad je
izi{ao na prednja vrata, osjetio je hladno}u. Podigao je ovratnik i, cvoko}u}i
zubima, ubrzao korak.
Dok je Va~agan hodao sam u hladnom, potucaju}i se kroz mra~nu ulicu,
Arambi je primijetila sa stidom da je prislonila uho na vrata, poku{avaju}i
~uti glasove iznutra. Nastupila je mukla ti{ina: nije se ~ulo ni {uma, ni uzdaha,
~ak ni lupkanja posu|em, koje je Arambi o~ekivala da }e ~uti, pretpostavljaju}
i da su mu` i `ena ve~erali, da su se pod utjecajem svakodnevnih
tjeskoba sva|ali, i kasnije se pomirili da bi odr`ali bra~no ognji{te. Arambi je
tako|er mislila da se mu` brzo izgubio kako ne bi dodao ulje na vatru, i da
}e supruga biti zaposlena u kuhinji, pognuti glavu, te razbijati ti{inu bukom
posu|a. Ali ne, nije bilo {kripanja vratima, nije bilo struganje papu~a, a ni
zvuka neke sjetne pjesme. [to se dogodilo s tom `enom? Je li umrla?
Arambi je malo razmi{ljala, i da poka`e `ensku solidarnosti, pokucala na
vrata mumljaju}i u mraku, tra`ila je zvonce na vratima, ali uzalud. Njena
nastojanja nai{la su na zlobnu ti{inu. Arambi je postala depresivnija. O~ito
je on imao pravo kada je rekao da je biti sretan najmanja od svih du`nosti
~ovje~anstva, no ako netko nije uspio to nije bila kazna. Pitam se koga je on
sad uhvatio u zamku, sa svojim mudrim idejama? Arambi je razmi{ljala sa
zavi{}u, i osmijehom.
“Arambi”, {aputala je sama sebi, “{to si izgubila na ovim ~udnim pragovima?
Jesi li skrenula? Ni pas ne}e sad iza}i iz svoje {tenare u ovu hladno}
u i mrak. Kako se usu|uje{ i}i tamo gdje te noge nose? Gubi se odavde,
odmah! Ne motaj se ovuda ili }e{ lo{e pro}i. Gubi se odavde, smjesta!
Brzo!“ Arambi je sebe uvjeravala, nesvjesna stvarne prijetnje. Ona se osvrtala
oko sebe i shvatila da je do{la do potkrovlja, gdje su joj nosnice bile
pune neo~ekivanog smrada velike vlage. Koja bruka! Koja sramota! Ona je
postala nervozna i kad se sjetila `eninog sumnjivog izgleda briznula je u
pla~. Dakle, ja sam prosjak, zar ne? Ja sam uspjela postati prosjak, zar ne?
Kako? I {ta vi{e da u~inim sebi u prilog? Ima li i{ta {to ve} nisam u~inila?
Kada je pobjegla od vlage potkrovlja, shvatila je da bi je noge nosile svaki
32 RIJE^/RIJE^
^ASOPISI/^ASOPISI
rijec 10-05:rijec 10-01.qxd 7.3.2011 15:51 Stranica 32
dan dok je ne bi bila sigurna da tra`i nemogu}e. A kad je do{la do
neznan~evih vrata, osjetila je blisku uskome{anost.
Za{to? Tko mo`e objasniti kako je sve po~elo? Tra`ite ono {to `elite -
po`udu, ljubav, kajanje, odanost, po`rtvovanost, ili to neki ljudi zovu ljubav,
mo`da – nije to niti jedno od toga i sve je istovremeno... ili... neki prokleti bol
koji je nemogu}e izlije~iti; ni{ta jo{ nije izmi{ljeno da ubije te klice, da se
cijepi protiv svih budu}ih infekcija, i da se spasi.
Ona nije znala {to se doga|a. Ono {to se moralo dogoditi ve} se dogodilo.
Sljede}eg dana, kada je preusmjerila svoje korake prema kapeli, od
koje se trokatna ku}e mo`e vidjeti, arambi je znala da je bila u pravu {to se
predstavljala kao Arambi. Bila je obi~na arambi, udana `ena koja, kao i milijuni
drugih `ena, koja obavlja svoje du`nosti s razumnim uspjehom: nje`no
predaje odre|ena prava na svog supruga, dok se za neka druga prava ona
borila sa svima, ~ak i s poglavarstvom svoje `upanije i {efom policije, odgajaju}
i djecu, posvetiv{i se dru{tvenom radu, podi`u}i i obrazuju}i budu}nost
nacije... ali kamo ona `uri sada, ovaj suvremeni Heghnar2? Ona se `uri
tamo gdje je potrebna. Bilo je nemogu}e zamisliti ve}i apsurd. Uloga spasitelja
je zastarjela, i ona nije ni{ta drugo nego arambi.
Na njen na~in ona misli o tome kako uvjeriti jadne `ene na drugom katu
da ona nije ni prosjakinja, ni lopov, niti jedna od onih `ena koje idu no}u u
lov... iako je ona mnogo gora od njih: ona je ukrala ono {to pripada drugima
usred bijela dana... pa ona je ista, ~ak i mnogo gora od onih koje idu no}u
u lov. To nije bilo vrijeme za iscrpljuju}u samokriti~nost: ako je taj posljednji
napor bio uzaludan, onda ne bi bilo nade da je ona ikad mogla oprostiti (ona
je bila previ{e daleko od Boga). Ona nije bila ~ak ni svjesna kako je do{la
do drugog kata, gdje je ponovo zalupala na vratima. Opet nije bilo odgovora,
Arambi je bila duboko razo~arana, kao da je cijeli svijet bio u zagrljaju
grobne ti{ine. Nesnosno gu{enje u~inilo je da se uhvatila za slamku:
“Otvorite vrata! Ja sam medicinska sestra! Ako ima pacijenata tamo, otvorite
vrata i pustite me da ih registriram!“ Bila je {okirana `estokom zvu~no{}u
svoga glasa, i bila iznena|ena kad su se vrata otvorila! Nepoznati mu{karac
se pojavio u uskom rasporu dnevnog svjetla da bi se pojavio na stubi{tu.
Pogledao ju je sarkasti~no: “Je li milosrdna puno radno vrijeme, ili
skra}eno?”
Arambi je buljila u njega kao da je vidjela duha. Koja sli~nost! Njene usne
pomakle su se bez zvuka i ona se skoncentrirala, jedva uspijevaju}i izgovoriti:
“Imate li... pacijenta?“
“Tko nije bolestan ovih dana? Jeste li vi zdravi?”
“Ja? Da, na neki na~in... Ne, ne osobito... ali...“
“Ujak Hambo je oti{ao gluh. Je li on bolestan ili nema mjesta za gluhe
osobe u njegovim ~udesnim knjigama?“ Mu{karac se izmaknuo s pretjeranom
ljubazno{}u da je pusti unutra.
Arambi je pokorno u{la. Opor miris duhana napunio joj je nosnice, i ona
stavi ruku preko nosa.
“Vi ne pu{ite zato {to `elite da `ivite du`e nego svi drugi, zar ne?”,
nasmije{io se mu{karac. “U zabludi ste. Danas, vi{e ljudi umire u prometnim
RIJE^/RIJE^ 33
^ASOPISI/^ASOPISI
rijec 10-05:rijec 10-01.qxd 7.3.2011 15:51 Stranica 33
nesre}ama, od sr~anog napada i... ludila nego od TBC-a ili raka, zar se ne
sla`ete?... Naravno da se ne sla`ete; dobro, to je va{e pravo. Sjednite,
molim vas! Ne, ne - sjednite na kau~, tako da vas sre}a mo`e ~e{}e nasmije{
iti“, rekao je, smije{e}i se zadovoljno.
“Znate li vi mene?”, Arambi upita neo~ekivano.
“^udno pitanje. Za{to bih vas trebao znati?“
“Ne morate i}i u krevet s nekim kako bi ga upoznali. Mo`emo upoznati
jedni druge samo zajedno se smije{e}i.“
“Tko ka`e da `elim i}i u s tobom krevet? Smij se koliko god ho}e{.“ Bez
uvoda je mu{karac po~eo da joj se obra}a vi{e familijarno, koriste}i se drugim
licem jednine, izbjegavaju}i `enin pogled. “Do{li ste da registrirate pacijenata,
te uzmite olovku i pi{ite - Hambardzoum Hovakimjan, gluh, Ar{alujs
Hovakimjan, skleroza, Va~agan Barikjan, neuroza, Armanou{ Azizjan, bjegunac,
John Robinson, stranac. Tu je i pacijent na tre}em katu ... beznadan
slu~aj, mal de siиcle3, jedan, ti ga zna{: posljednji ostali prijatelj iz mog djetinjstva.
Oh, dovraga! “Mu{karac je zaurlao i sjeo na kau~.
Njezino lice je bio iskrivljeno, Arambi ga je gledala i bila jo{ vi{e iznena|
ena. Pitam se za{to mi ne daje za pravo. Mu{karci obi~no poku{avaju
postaviti zamku strancima, osobito `enama, iznose}i sve svoje adute da bi
dobili u igri {to je br`e mogu}e, zar ne? No, ovaj... ovaj je mu{karac ili vrlo
lukav ili vrlo iskren... U svakom slu~aju, on nije kao drugi, on je prili~no
druga~iji.
“Oprostite, ali ja moram i}i, kasnim... Moram i}i“, rekla je, prikrivaju}i
svoju zbunjenost.
“Ako `eli{ i}i, idi. Mnogi ljudi su oti{li iz mog `ivota prije tebe, te ako ode{
to ne}e promijeniti mnogo.“ Kada su se vrata zatvorila iza nje mu{karac je
govorio sam sebi, kao u snu - kao Va~agan Barikjan, koji je patio od neuroza.
Dok je on malaksalo poku{avao uzeti tabletu iz d`epa jakne, Ar{o proviri
kroz poluotvorena vrata.
“Va~agan?” O~ekuju}i da }e ga zate}i u lo{em stanju, ona je istupila
zabrinuto.
Va~agan je tupo buljio u nju.
“Oh, hvala bogu! Nisi se onesvijestio, sine moj? Kako si me upla{io!“
Vuku}i se Va~agan re~e: “Je li lije~nica ostala? Bila je upisivala pacijente
za besplatne lijekove. Je li registrirala Strica Hamba?“
“Besplatne lijekove? Tko je ovdje lud?“ Ar{o nije vjerovala svojim u{ima.
“To ne mo`e biti! Oh, lijekovi su danas toliko skupi! Tko je taj lu|ak koji `eli
dati stvari ni za {to? Je li to `ena koja je upravo oti{la iz tvog stana?
Sramota! Mislio sam da }e{ se opametiti i odlu~iti se skrasiti. Vjen~ati i
osnovati dom.“
“Ona ne}e oti}i , vratit }e se. Mo`e se vidjeti iz njenih o~iju da ona ne}e
odustati dok ne dobije ono {to ho}e. Sve su `ene iste.“ Va~agan zastade da
uzme daha. “One uljep{aju tvoj `ivot, pretvore ga u pakao, a zatim nestaju.
Do{la je maloprije ponuditi lijekove i lije~enje, sutra }e nestati, tako da je ~ak
i je zove{ ili tuguje{ za njom, ona ne}e re}i ni jednu rije~, kao da to nije bila
ona `ena koja te je maloprije molila.
Ona razjapi usta, Ar{o je slu{ao Va~aganove pametne misli. Odjednom
su ~uli vrisak, koji se pretvorio u urlik, a potom u glasno naricanje.
34 RIJE^/RIJE^
^ASOPISI/^ASOPISI
rijec 10-05:rijec 10-01.qxd 7.3.2011 15:51 Stranica 34
Va~agan se zagledao u strop u i{~ekivanju. “Nije li to...?“
Ar{o je pogledao Va~aganovu slaba{nu figuru, a nije mogao shvatiti odakle
dolazi `alosni krik. Buka na stubi{tu ju je povratila, i prelaze}i kao da izlazi
iz crkve, ona je koraknula nazad i na}ulila u{i.
“Smiri se!” Piskav glas je to rekao o{tro, da se ~inilo da to dopire izvan
tre}eg kata, s neba.
“Bit }e vremena za jadikovanje”, nastavio je glas. Netko je opominjao
uplakanu `enu. “Gubi se zajedno s njim!
Majka Ar{o je shvatila s u`asom da je Avetis, umjetnik koji je `ivio na
tre}em katu, umro. Kakva {teta!” Po~ela je jecati. “On je bio tako mlad! Ta
prokleta bolest ne {tedi ni stare ni mlade. A tko zna, u ovom svijetu kurvi i
lopova, mo`da je bolje biti mrtav.“
Kad su odnijeli lijes u dvori{te, sunce se pojavilo na nebu. Va~agan je
stajao, gledaju}i prema dolje. Bljedilo njegovog lica nije bilo puno druga~ije
od bezbojnog tena njegovog mrtvog prijatelja. Avetisova udovica je tiho plakala.
Arambi se pojavila u kutu dvori{ta, smrznuta. Pogreb. To }e sprije~iti
moje upite, opet. ^im se odlu~im u~initi ono {to imam na umu, ne{to
neo~ekivano se pojavi i sve pokvari. Dakle, Arambi, zaboravi na sve, odustani.
Pitam se tko je mrtav. Je li to beznadni bolesnik s tre}eg kata?
Njegova prijateljica }e poludjeti. Tko zna koliko dugo su bili prijatelji. Koliko
puta su dijelili radost i tugu. Koliko puta su se sva|ali i krenuli ispo~etka. Ah,
taj prokleti `ivot - tko ga treba?
Uronjena u misli, ona se pribli`ila pogrebnoj povorci. Propustila ju je da
ide svojim putem i pri{la lijesu. Pogledala je Va~agana, koji je izgledao kao
okamenjen. Srce ju je zaboljelo i njeno tijelo sve se vi{e treslo kad je pogledala
lice le{a. Bila je zabezeknuta. ^ovjek za je kojeg se nadala da }e je
otkupiti od grijeha sada je le`ao tiho u lijesu, narugav{i se svim njenim
naporima i nadama.
Preveo s engleskog @arko MILENI]
1 Udata `ena (aram).
2 Glavni lik romana “Hehnarino prolje}e” Armena Mkrti~a (1906 – 1972) po kojem je 1971. snimljen
film. Hehnar je udata `ena koja je tragi~no zaljubljena u drugog mu{karca.
3 Fr. nesre}a stolje}a tj. dosada, melankolija mladih XX. st (prev).
RIJE^/RIJE^ 35
^ASOPISI/^ASOPISI
rijec 10-05:rijec 10-01.qxd 7.3.2011 15:51 Stranica 35
36 RIJE^/RIJE^

среда, 21 марта 2012 г.

ՍՈՒՊԵՐՄՈԴԵՌՆ ՀԱՅ ՊԱՏՄՎԱԾՔԻ ՀԵՏՔԵՐՈՎ


Այդ օրը փակ շուկայից ձուկ գնեցի ու, քանի որ էժանին վազեցի, հոտած ձուկ դուրս եկավ: Քանի որ ձուկը հոտած էր, Մաշտոցի պողոտայով մինչև Մատենադարան հասնելս քանի անգամ սրտխառնուք զգացի և տագնապով շուրջս աչք ածեցի` հասարակական պետքարան գտնելու ակնկալությամբ, ործկալիս` հարգարժան քաղաքացիների ընթրիքի ախորժակը չփակելու մարդասիրական մտադրությամբ: Ո՞ւմ էի մի կտոր հաց տվել, որ մշուշված աչքերիս դիմաց փրկարար փարոսի պես հայտնվեց մարդաբոյ մի սյուն, որի գլխին տնկված սև սլաքով ցուցանակը երջանկացնելու պես գուժում էր` ահա’, կողքիդ է: Համարձակորեն ներխուժիր և բոլոր պետքերդ մեկընդմիշտ հոգա. որոնածդ պատմվածքն էլ այնտեղ է: Թող աչքիցդ ոչինչ չսպրդի, ամեն աղտեղություն տեղը տեղին հրամցրու բարկ համեմունքի կարոտ ընթերցողին: Փա~ռք, մրցանա~կ, հուշարձան-կոթո~ղ. ինչ ասես` կապահովես:
Աղիներս անտանելի գալարվում էին, ուր որ է` հաստ աղիքս հրաժարվելու էր ինձ ենթարկվել, երբ կուչուձիգ անելով, ոտքերս հազիվհազ կտրելով գետնից` քայլերս ուղղեցի դեպի մոտակա այգու սոճուտը: Իրարից խռով կեցած սոճիների բները միմյանց կապող պարանից կախ` գույնզգույն լաթի կտորներն ամբողջացնում էին ծառերի տակ գիշերող շրջմոլիկ Վարդուշի զգեստապահարանը: Կասկածելի հետքերով պատված Վարդուշի ներքնաշորերն օրը ցերեկով փողփողում էին Սայաթ-Նովայի հոգնատանջ հարևանությամբ: Վայրկյանի` չգիտեմ քանի հազարերորդ ակնթարթում աչքս ընկավ ծառին դեմ տված հնամաշ, բերանը բաց պայուսակին, որի մեջ ճղփացող արևածաղկի սերմերի առատությունն առավել ընդգծում էր գրքի ծալ-ծալ էջերից ձևված բաժակների կարևորությունը: Կարևորություն եք ասում, տեսնեմ` ինչ կասեք, երբ տիտղոսաթերթը կարդաք` Ֆրանց Կաֆկա, “Դղյակը”: Տասը տարի առաջ գրող ընկերս դողահար ձայնով նման մի զավեշտախաղ պատմեց: Մեղքս ի՞նչ թաքցնեմ. այն օրերին երկրիս գլխին թափված արհավիրքների սոդոմ-գոմորում քիչ մնաց արդարացնեմ հայ ժողովրդի պատմության թանգարանի բակում արևածաղկի սերմերը Կաֆկայի “աբսուրդով” վաճառող Վարդուշին, իսկ այսօր… օ~հ, այսօր Կաֆկան հասել է հասարակական պետքարանին:
Գուցե մեղավորն այն օրերի իմ ներողամտությու՞նն էր, գուցե աբսուրդի թատրո՞նը մեզանում, իսկ գուցե մեղավորներ պետք չէ՞ որոնել, քանզի պետքարանը հույժ կարևոր հանգուցալուծում է և ահա’, արդեն` քթիս տակ: Մի հանգամանք ևս. այնտեղ է նաև իմ երկար որոնած պատմվածքը: Որքան գարշանքը` շատ, նատուրալիզմը` մերկ, այնքան գինը` բարձր, այնքան ինքնատիպ հորջորջվող ու մեծ պահանջարկ վայելող: Հասկացա: Ուստի տաբատիս լայն փողքերը նազանքով քշտելով, ոտնաթաթերիս վրա ցատկոտելով` շրջանցեցի մուտքի մոտ լճացած միզափոսը և խորշելով դիպչել բռնակին` արմունկով ներս հրեցի ծանրորեն տեղի տվող դուռը: Կղկղանքի չոր բծերով պատված դուռը դժկամորեն ճռռաց, և ես, դեռ շնչահեղձվելով ձկան զմայլելի գարշահոտից, փսխուքս հազիվ զսպելով, քայլ արեցի, բայց դուռը շրխկոցով փակվեց: Դուռ կա` բացելն իմ ուժերից վեր է: Ծախու կնկա պես է. չվճարեցիր, չի բացվի:
Եվ չմոռանաս` ամեն բան իր ժամանակն ունի, իսկ թե պահը բաց թողեցիր, կհայտնվես խաղից դուրս վիճակում: Երբ դուռը փակվում էր, ոտք ու գլխով ծեփվեցի նրա նեղլիկ կողափայտին և մնացի դռան տակ: Միանգամից բոլոր ցավագին ու տհաճ զգացողություններս չքվեցին, որպես թեթև մի շունչ` դուրս պրծա դռան տակից ու հայտնվեցի այնքան տենչալի պետքարանում: Մի պահ այլայլված ընկրկեցի, երբ առաստաղի տակ թևելիս բախվեցի լպրծուն կոճաթելին, որի ծայրում հրապուրիչ ճոճվում էր ապահովիչների ահռելի խուրձը: Մերօրյա TV շոու: Հետո պիտի հասկանայի, որ կոճաթելը սերմնահոսում էր` գրգռվելով շրջակա միջավայրի կրքահարույց շնչից: Ամեն չափ ու ձևի, տեսակ-տեսակ ապահովիչներ` որպես այլազան վարակներից ու փիս-փիս ախտերից հասարակությանը զերծ պահելու անձնվեր հոգածության առհավատչյա: Ապահովիչների ցնցող տեսարանից դեռ ուշքի չեկած` խավարչտին պետքարանում սոսկումով ծղրտացի, երբ անհամար օթյակներում տարտամ խլրտյուն զգացի: Բիբերիս լայնանալուն զուգընթաց` ուրվագծերը հստակվեցին, ու ես առավել խրտնեցի: Բայց զարմանքս է’լ ահագնացավ, երբ ծղրտոցս ամենևին չսթափեցրեց գզվռտվող զուգակիցներին և դույզն-ինչ չխռովեց նրանց ինքնամոռաց անդորրը: Շունչս պահեցի. կոկորդումս ուռճացող գունդն աղմուկով վերուվարում էր, բայց ոչ ոքի պետքը չէր, ամենքն իրենց գործին էին: Ճիշտ ու ճիշտ հայ “սուպերպատմվածքի” պես. ինքն իրեն ուտում է, կաշվից դուրս գալիս, որ մի կերպ խցկվի հայ օջախների պապական եռուզեռի մեջ, բայց ավաղ…
Միտքս մեկեն պայծառացավ: Իմ ձայնը միայն ինձ է լսելի. հասարակությունը խորասույզ է իր բնական պետքերը հոգալու և բազմանալու չարչարանաց գործում: Իսկ ինչու՞ դիտորդի իմ ներկայությունը չի վիրավորում նրանց արժանապատվությունը, ինչու՞ չեն ընդվզում իմ ոտնձգության դեմ, չէ՞ որ անձնական կյանքն անձեռնմխելի է, մինչդեռ ես քիթս խոթում եմ այլոց գործերի մեջ ու նրանց մեկուսի այլասերումը պատկերում մանրազնին ճշտությամբ, ինչ է թե` պատմվածքս գրվի: Այս հանելուկն էլ շուտով պարզվեց: Երբ բամբակի արյունոտ խծուծները, որ դիզված էին մենախցի անկյունում տապ արած զամբյուղի գլխին, վերջնականապես հանեցին ինձ հունից, և ես խռնչյունով թքեցի, իրենց օթյակի տապից ընդարմացած երկու կանայք վավաշոտ բերաններն իսկ չփակեցին, երբ նեղսրտած թևածեցի, ու ոտքս դիպավ երկու առնական տղամարդկանց` մեկմեկու վրա հակված գլուխներին, զգոնության նշույլ իսկ չնկատեցի, վերջապես գլխի ընկա:
Արգելված շեմն անցնելիս դռան տակ էի մնացել, իսկ պետքարանում թևածողն իմ աներևույթ եսն էր, որ մի կերպ դուրս էր պրծել նեղ արանքից` կյանքի գնով հայ պատմվածքը փրկելու սեռամոլագար բարբաջանքից, պաթոլոգիկ խեղումների ֆետիշացումից… իսկ հասարակաց պետքարանում ամեն բան մնում էր այնպես, ինչպես է’ր, ու իմ անտես ներկայությունը ոչինչ չէր փոխում, քանզի կյանքը ձևվում է ո’չ ըստ պատմվածքի, այլ ճիշտ հակառակը:
Ու ես աղոթքից չվախեցա. “Ավգյան ախոռները մաքրիր, Տե’ր, որ ամուլ պատմվածքս պտղաբերի”:
2001

вторник, 20 марта 2012 г.

ՎԱԶՔ ՄԻՆՉԵՎ ՆԱԽԱԴՈՒՌ


Կուկոն ճամփա էր ընկել ու գնում էր, երբ Դրախտի ճանապարհին վթար պատահեց, ու նա հայտնվեց երջանկություն որոնողների համար նախատեսված ծուղակում: Տխմարի պես կարծեց, որ ձեռքը մեկնի, մասրենու թուփն ինքն իրեն կթեքվի իր մեղավոր հոգու կողմն ու հագի շորերը կքաշքշի, և ինքը, խունջիկ-մունջիկ լինելով, կաղերսի` թո~ղ, ի սեր Դրախտի, ամոթ է: Իսկ երբ մասրենու փոխարեն մի ժանգոտած մեխի գլուխ գտավ, Կուկոյի մարմինը քափ ու քրտինք առավ` ու~ր էր ինձ այդքան բախտ:
Աշխարհից խռով ապրողները հավաքվեցին Կուկոյի գլխին ու մարդասիրական մղումով սկսեցին ոտ ու ձեռը շոյել, որ հանկարծ էն աշխարհ չգնա. հիմա ո՞վ է գժվել իր անմահությունը վտանգի ենթարկի, ինչ է թե` համայնքի մի աննշան անդամին տարագիր չտեսնի: Էնպես մանր-մունր խորհուրդ է, բան է, ձևապատշաճ ձեռքսեղմում է կամ մեղրակաթ մի ժպիտ, այդքանը կարելի է, ավելին` չարժե:
- Կո’ւկո, քեզ տղամարդավարի պահի, թե չէ ոտքերդ որ տնկես, դա կկոչեն թուլամորթություն, համ էլ կապացուցես, որ կողմնակի անձանց մուտքը Դրախտ արգելված է, իսկ դա աքսորյալներիս պարտության գրավականը կլինի, - մտերմավարի հրահանգեցին բախտակիցներն ու ավելի եռանդով լծվեցին աշխատանքի` այս անգամ մերսելով կզակը, պարանոցն ու ուսերը, կարծես թախտին պառկածը ոչ թե սովորական մահամերձ էր, այլ իր բեմելին պատրաստվող շատ տաղանդավոր դերասանուհի:
Հավաքվածներից մեկը Կուկոյի ականջին փսփսաց, որ էն աշխարհ գնալու համար իրենք վաղօրոք հերթագրվել են, ու նրա հերթը դժվար թե այդքան շուտ հասնի: Հիվանդ սրտին` մխիթարանք: Ուզում եք` հավատացեք, ուզում եք` չէ. երբ աշխարհը գլխին մթնեց, ու ինքն իրենից պարտվեց, Կուկոյի խեղված երևակայության սրսփյունը լսելի դարձավ անգամ Սահարայի անապատում: Այնտեղ վխտացող նրա բարեկամներն իրենց ծանոթ վժժոցը լսեցին թե չէ, ձեն ձենի տված համախմբվեցին. ինչպես որ մենք մեր բնազդներին հագուրդ տալիս առանց թամաշայի յոլա չենք գնում, այնպես էլ մերոնք` մեր հարազատ վժվժիկները, իրենց միջի թույնը միայն հրապարակային քննարկման համար են արտազատում: Այսպիսով`անապատի մողեսները, օձերն ու կարիճներն իրենց բներից սողեսող դուրս ելան, հասան Կուկոյի առանձնատան շեմին ու դարպասը նշանաթակով բախեցին: Իրեն ծանոթ զարկերը հաշվելով` նա պատրաստակամ բացեց հյուրընկալ տան դուռը, որ ցեղակիցները երկար չդեգերեն ՙօտար-ամայի ափերում՚: Նա իր թունառատ գազանիկների գլուխները շոյեց, դնչիկները պաչպչեց ու սիրագորով սեղմեց կրծքին, որ իրենց միայնակ չզգան այդքան մարդկանց մեջ: Կարծում եք Կուկոն չգիտի՞, որ սիրո թույնը ամենամահացուն է, ուստի խորապես զգում էր` մողեսները, օձերն ու կարիճներն իր սիրուց ամենևին խելքամաղ չեն լինում:
Բայց և այնպես նա ապահովագրեց իր կյանքը, որն այլևս ոչ մեկին ու ոչնչի պետք չէր: Գազանիկների հետ առավոտյան հանդիպումը չկայացավ, քանի որ արյան ցածր ճնշումը թույլ չտվեց նույնիսկ երկու րոպե ոտքի վրա կանգնել: Չկա չարիք, առանց… Ուրիշ բան չէր ուզում. գոնե հասներ լվացարանին ու ատամի մածուկի համն զգար լնդերի կաթնափառի վրա, գոնե անուշահոտ ջրով ցողեր արտևանունքները, գոնե… Այո, Կուկոն շատ ուզեց, բայց նա հին ուզվոր է, դեռ այն ժամանակվանից, երբ հավաքարարի պաշտոնն իրեն չէր վստահված, ու լաթի կտորը չէր ընկղմում ալիքվող դույլի մեջ, որպեսզի մաքրաջրով բուրող թաց հետքեր թողնի շուրջը սփռված փոշեցեխ հատակին:
Մինչև հավաքարար դառնալը Կուկոն գործազուրկ էր և բախտի բերմամբ դեռ ոչ մի ժահրոտ գազանի բույր չէր առել: Քանի որ առավոտ կանուխ արթնանալու և զուգվել-զարդարվելու կարիք չկար, նա գզգզված մազերով ու անշպար պառկում էր տրորված, բազուկների ու ազդրերի արանքում ճմրթված անկողնում, քիթը խոթում էր բարձի գոլի մեջ ու համաչափ շնչում-արտաշնչում` որպես իր կյանքի գոյության փուչ վկայություն:
Մի օր էլ պառկած` Կուկոն ուզեց մի գործ ճարվեր, որ ինքն իր գլխի տերը դառնար. մոտ հազար գիշեր կլիներ` անպիտան երազները նրան տանում-հանում էին այն չքնաղ բացատը, որտեղ կանաչ պատատուկները փարվում էին մորու և հաղարջի նուրբ մաշկին, խատուտիկ պոչով թռչունները կտցահարում էին բալենու կարմիր ուլունքները. բնությունը ցոփ սիրաբանում էր: Բացատի վայելքը նրան այնպես էր ոգևորել, որ նույնիսկ ուզեց հավերժ մնալ այնտեղ, թեկուզ` հեռվից դիտողի դերում, բայց հանկարծ գլխի ընկավ, որ իր ցանկությունը քիչ էր, հարկավոր էին բազում հանգամանքների ու պայմանականությունների զուգադիպում, բազում խարդավանքների ու հերյուրանքների հաղթահարում: Ստիպված երազները հավաքեց, լցրեց պատահաբար հագին մնացած դպրոցական գոգնոցի գրպանները և տուն եկավ: Բայց եթե մինչև վերջ անկեղծ լինեմ, ճիշտ այդ օրվանից էլ Կուկոն գլխի ընկավ, որ հենց ուզեր, բոլոր ցանկությունները կկատարվեին:
Ու նա ցանկացավ հավաքարարի պաշտոն ունենալ, նույնիսկ եթե գլխավոր պայմանը Աստծո ամեն օր մաղձոտ սողունների հետ դեմառդեմ հանդիպելն է:
Հավատացե’ք, հավաքարարությունն անչափ ինտիմ գործ է: Քիթդ խոթում ես ուրիշի կերած-խմածի, արած-չարածի, կլլած-արտաթորածի մեջ, մաքրում, լվանում, պլպլացնում ես, որ տերերի կյանքը վայելք դառնա, իսկ քո ձեռքերից, ոտքերից, անգամ ռունգերից նրանց արտազատած մնացորդների հոտն է փչում, և դու մի պահ քեզ նրանց տեղում ես երևակայում: Շատ հակասանիտարական զբաղմունք է, ներեցեք, ուզում էի ասել` պաշտոն է: Քեզ նայողներն ու հոտոտողները կարծում են, թե այդ ամենը քո վայելքի հետևանքն է, մինչդեռ խեղճ հավաքարարին կյանքի այս ողջ բոհեմից մնում է մի երկու անպետք փալաս-փուլուս, մրոտված ու զամբյուղը նետված թղթերի կույտ և միանգամյա օգտագործման դատարկ սրսկիչներ, որոնց միջից պարպված լուծույթները, ո՞վ գիտի` ո՞ր երկինքներն են հասցրել դրանք ընդունածներին:
Եվ ուրեմն, հավաքարարի պաշտոնը Կուկոյին արդեն անհիշելի ժամանակներից է վստահված, մինչդեռ չոր աշխատավարձից բացի ոչ մի պարգևատրում չի ստանում: Էդ անտեր վայելողներին թվում է, թե նրա ճակատին հենց այդպես էլ գրված է. ուրիշների ապրած-չապրածը սրբագրել-խմբագրել, կներեք, պիտի ասեի` այլոց խփշտած-մարսածի հետքերը մանրէազերծել ու ախտահանել: Լավ էլ անում են, որ չեն պարգևատրում. բա գիտեք` նրանց դո՞ւր է գալիս, որ իրենց անցուդարձին տեղյակ աչք կա, փսփսոց-տնքոցին ունկնդիր ականջ կա: Որ իրենց մնար, կնախընտրեին կեղտի մեջ խեղդվել, կթողնեին աղբը ելներ, բերանները լցվեր, միայն թե ոչ մի հավաքարար իրենց դղյակ-խրճիթների շեմին մոտ չգնար: Բայց դե, փա~ռք Աստծո, էս մի բանում նրանք հլու-հնազանդ են համայնքի մեջ իշխող համակեցության օրենքներին. խոզը, որ խոզ է, ոտքի տակը մաքրում, նոր է մեկնվում ու թավալգլոր լինում: Այնպես որ, ուզեն-չուզեն, Կուկոյի սիրասուն հերոսները թույլ են տալիս, որ նա սուսուփուս կատարի հավաքարարի իր պարտականությունները: Բայց պիտի անկեղծ լինեմ. երբ Կուկոն ամեն բան իր տեղն է գցում, երբ բոհեմից գրեթե հետք չի մնում, սիրտը սկսում է կարոտել աղտեղության ինքնատեսակ հմայքը, որն իր բոլորաշրջանի մեջ է առնում հավաքարարի նրա կենսակերպը:
Սակայն, ինչպես ամեն բան, Կուկոյի այս աշխատանքի վերջն էլ եկավ: Կուկոյի հերոսներն ավելի էժան հավաքարար են վարձել. համարյա առանց հախ ու հաշվի բանում է ամենքի համար, ուստի Կուկոն կրկին անգործ է: Բախտ բաժանողի թևերը փշրվեին, Կուկոյին էս օրին չարժանացներ: Մարդ էլ իր ամենանվիրական երազանքից ձեռք քաշի՞… Հետո ասում եք` կաթվածահար չլինես, Կո’ւկո, թե չէ Դրախտի ճամփաները մեկընդմիշտ կփակվեն պարտվածիդ առաջ: Դե մի՞թե այս ծուղակն ընկնողը դեռ այնքան հիմար կգտնվի, որ կշարունակի մտքի ծայրով արքայություն անցկացնել: Կուկոն Դրախտն ի՞նչ է անում, երբ զրկվել է ունեցած միակ փեշակից: Այս անսպասելի վթարի հետևանքով առաջացած պարապուրդն անհատուցելի է, հավատացե’ք, և մի’ փորձեք սեփական կաշվի վրա զգալ Կուկոյի կորուստը, այլապես կխելագարվեք:
Իր փափուկ ծուղակում անհանգիստ շուռումուռ էր գալիս Կուկոն, երբ ականջին հասավ բախտակիցների խրատաբան սաղմոսը.
- Կո~ւկո, քեֆդ տնգոզ պահիր, ՙշատ անողին` շալե շապիկ՚, էս հո մեր մեծ մայրերն էին ասում, իսկ հիմա շունչդ տեղը բեր ու սա ականջիդ օղ արա:
Կուկոն այնքան խորն էր ընկել, որ համարյա խճճվել էր ծուղակի ստորին հոսանքներում, բայց մի կերպ ուժերը հավաքեց, թոքերն ազատեց ներսում լեռնացած թույնից ու դեռ վախվորած` հազիվ լսելի արձագանքեց.
- Ո՞վ չգիտի, որ կատվի փախուստը մինչև մարագն է, իսկ մեր վազքը` մինչև նախադուռ:
Ես մտնում եմ Կուկոյի դրության մեջ ու նրան շատ լավ եմ հասկանում, միայն թե դրանից Կուկոյի մաղձաշատ կյանքը չի փոխվում:

ՙԳրական թերթ՚, 2005

понедельник, 19 марта 2012 г.

ՔԱՇԻ'Ր ՁԳԱՆԸ

Կոկորդում մնացած փշի պես նա ոչ կուլ էր գնում շրջապատի` հարայհրոցով ազդարարվող գովասանքներին, ոչ էլ դեն նետվում մոտակա աղբանոցը` իբրև ետճաշյա աղանդերի փոխարեն մատուցվող նեխած ապուխտ:
Երբ տեսնեիր, միշտ նույն անգույն դեմքն էր, կամ որ միևնույնն է` անդեմ մաշկագույնը, նույն հայացքի հոգնությունն էր և նույն բռնցքած ձեռքերը, որոնք կարծես անժամկետ վարձել էր անշարժ գույքի գործակալությունից: Հենց այդ ձեռքերն էլ առիթ դարձան, որ Անթառամն իր անզգույշ պահվածքը ծանրութեթև անի, խոսքը հինգ հազար անգամ չափի ու ոչ մի անգամ չկտրի, երբ գործը հասնում էր մտքինը քողազերծելուն: Ինձ թվում է` մի հիշարժան օր նա անպայման կկարողանա բացել ափերի մեջ խրված եղունգների այդ փականը, և գուցե այնժամ աղետն անխուսափելի լինի այնպես, ինչպես հայ-ադրբեջանական հակամարտության խաղաղ ելքը` ղարաբաղցիների համար: Զգում եմ, չէ’, գիտեմ, որ մարդկային հոգու պատմությունն ինձ չի ներելու գաղտնիքները փորփրելու անհեռատեսությունս ու այլոց ծոցատետրերին սիրահարվածի տենդս: Մարդու իրավունքների ինչպիսի~ խախտում: Ի՞նչ անեմ. դիմեք մարդու իրավունքների պաշտպանի անթափուր աթոռին: Ես զենքերս վայր դնողը չեմ. իմ գործն էլ սա է, հո գործազուրկ չե±ք թողնելու:
Պարզվեց, որ Հոգնած Բռնցքամարտիկը, Անթառամը հենց նոր նրան այսպես կնքեց, նույնպես դեմ չէր անհավասար մարտում Անթառամին պարտության մատնել առաջին իսկ ռաունդում (մենք մեզնից թույլերին ճնշելու և ցնծագին հաղթանակ տոնելու անասելի վարպետ ենք, չէ՞): Ասում եմ ՙանհավասար մարտ՚, քանի որ դեռ չգիտենք, թե ինչ է թաքնված նրա բռունցքներում, որը, շատ հավանական է` աչք կուրացնող ինչ-որ փոշի լինի, որ ցանում են հակառակորդի դեմքին` թոզ ու դումանի տակ թաքցնելով իրենց ճկլեզությունը, կամ ավելի հավանական է` մի սուր մախաթ լինի, որն աճպարարությամբ հայտնվում է մատների արանքում և աննկատ իր չար գործն ավարտում դիմացինի սրտի ձախ փորոքում, կամ, որ քիչ հավանական է, բայց դե ՙինչե~ր ասես, որ չեն անի ամբոխները խելագարված՚, ծալծլված թուղթուգիր լինի, որ անուշադրի սպիրտի պես պահում են քթիդ տակ` ուղեղիդ որոշ կետեր միանգամից ախտահարելու նենգ նպատակով, կամ երեսաթափ մեկից ուժով խլված դիմակ լինի, որ աչքդ են խոթում` սարսափ ֆիլմից փախած հրեշի նման լեղիդ ճաքեցնելու` ՙվերին գաղափարին՚ հպատակ:
Իմ այս բանդագուշանքը նորօրյա Կիկոսի եղերերգ է հիշեցնում, բայց դե անչափ հմայիչ է դասականներից ազդվելու գայթակղությունը: Մի անգամ էլ ես ծուղակն ընկնեմ:
Եվ ուրեմն, մինչ ես տարված էի Հոգնածի հետագա գործելաոճի տարատեսակ բացահայտումներով, որպեսզի կանխազգայի նաև Անթառամի քոթոթանման քայլերի զիգզագային մոտեցումը, Հայոց Ազգային Ժողովն օրենք ընդունեց` պաշտպանելու այլադավանների, այլասեռահակների և այլմոլորակայինների շահերը, այնպես որ ես զրկվել եմ ազատ գործելու իմ մշտական` նախա ու ետխորհրդային, նախա ու ետհամազգային ժամանակների ընձեռած անգնահատելի հնարավորությունից. իրավունք չունեմ թուրս ճոճել Հրազդանի կիրճում խրախճացող սատանապաշտների դեմ, ոչ մի իրավունք մտրակս թափահարելու և սթափեցնելու արուներին կամ էգերին` նրանց ետ պահելով հակակենդանական բնազդների էյֆորիկ ցուցադրումից, առավել ևս իրավունք չունեմ չերկրպագել կիկլոպանման այլմոլորակայինների համընդհանուր գոյությանը, կամ որ միևնույնն է` ազգի մեկուսի վախճանի սարսափազդու միֆին, որն այլասեր ստրկամտության գրավականն է: Օհո~, այստեղ են ասել` ՙբանը հասավ դիվան բաշուն՚: Այսպես տաք-տաք ճառախոսում էի մտքումս` մի պահ ինձ պատկերացնելով Բարձր Դռան մատույցներում, երբ հանկարծ դեմս կտրեցին Բռնցքամարտիկն ու Անթառամը, ամեն մեկն իր անկյունից` իր ՙճիշտը՚ գրկած ու առաջ պարզած: Ես անմիջապես ուշադրություն դարձրի Բռնցքամարտիկի` իր ՙճշտի՚ վրա թառած բռունցքներին, որոնք նույնիսկ այդպիսի անգնահատելի բեռան վրա իջնելիս էլ չէին փափկել, դույզն-ինչ չէին մեղմացել, էլ ուր մնաց, թե բացվելու նշաններ ցույց տային: Ըհը’, ասում եք. բա որ այս կանդալափակ բռունցքի մեջ Եհովայի վկայի շքանշան լինի՞, կամ մատների արանքում ՙպիրսինգի՚ օղանցքային պսպղիկներ փայլե՞ն, բա որ սրա ՙճիշտը՚ մերված լինի համաշխարհային մաֆիայի գործակալությա±նը, ես ո±նց եմ պայքարելու սրա դեմ: Չպայքարե՞մ: Ասելը հեշտ է. բա ինձ նման ընչազուրկ ՙմասսան՚ իր գոյությունն ինչպե±ս պահպանի` առանց օրվա հացի փող աշխատելու, իսկ որ մի բանի դեմ պայքարում ես, համ գոյությունդ է արդարացվում, համ էլ մի թուլաբաժին նետում են քթիդ, թե` ա’ռ, ձենդ կտրի, կամ էլ` ա’ռ, ձենդ գլուխդ գցի:
ՙԹաքնված թշնամուց վտանգավոր մեկ էլ պառաված կույսն է՚, - մեր առաջին հանդիպման ժամանակ ասել էր ժողովրդի հարազատ զավակ Հոգնած Բռնցքամարտիկը, իսկ ժողովուրդը, մինչև ծուխը չտեսնի, կրակի գոյությունը չի կռահի: Հոգնածը Քաղաքում հայտնի է ոչ միայն իր դիպուկ ասույթներով, թրի պես կտրող ճարտար լեզվով, այլև թափառական շներից շատ վխտացող Կնքահայրերի քսակները, որպես թիրախ, դիպուկ կարկտահարելով: Մի զարմանալի նմանությամբ բոլոր Կնքահայրերը միայն պատիվ են համարում Հոգնածի ձեռքսեղմումը, թեպետ ամեն անգամ գլուխները թափահարելով ու անհանգիստ ծպպացնելով` նկատում են, որ այն ոչ թե սովորական, տղամարդավարի ձեռքսեղմում է, այլ կռվազան բռնցքահարում: Նկատում են, բայց միևնույնն է, չեն զայրանում և նույնիսկ չեն էլ ափսոսում, որ իրենց տռուզ գրպանները մի փոքր սմքում են այդ հանդիպումների կարճ միջոցին: Քաղաքը նայում, տեսնում է, և այդ հանելուկն առավել գրավիչ է դարձնում Հոգնածի կերպարը: Իսկ հանելուկ, որպես այդպիսին, որպես դարի մի մեծ գլուխկոտրուկ, այստեղ ամենևին էլ չկա, այդ դիմակահանդեսը միայն Քաղաքի համար է, որ մարդիկ ասեն-խոսեն, ծանրութեթև անեն ու անպայման թացը չորից ջոկեն, իսկ հետո գլուխ գովեն. ՙԲա գիտե±ս մեր Հոգնածին երեկ ով էր պատիվ տալիս` Քուչի Տռզոն, բա ո~նց, մեր Հոգնածը լավ տղերքի մաման ո~նց է լացացնում, ու գիտե՞ս` ինչո՞վ, իր ՙճշտով՚, մեր Հոգնածի ՙճիշտը՚, որ իմ ու քո ՙճիշտն՚ է, էդ թուլեքի հախից ո~նց է գալիս…՚: Սակայն, ավա~ղ, այս ամենը միայն երևացող կողմն էր, թե որ դիմակները հանեին, Հոգնածն իր ողջ մերկությամբ կշողացներ զզվանքն ու արհամարհանքը Կնքահայրերի հանդեպ, իսկ նրանք իրենց հերթին կթքոտեին ու հայհոյելով կխաչեին ՙՀիսուսի բճին՚: Բայց դե ըստ պատշաճի միմյանց ձեռք էին սեղմում. Հոգնածը, որպեսզի իր այսերկրային գոյությունը գետնամած քարշ չտա, այլ փոքրիշատե մարդավայել ապրի, որ վաղը-մյուս օրն էլ մարդավայել մեռնի ու թաղվի, Կնքահայրերը, որպեսզի ուտող-խմողների ու մսխողների հոծ բանակի մեջ գոնե մի ուտող, բայց չուրացող լինի, որ վաղը-մյուս օր, երբ իրենց փողերին հուշարձան կանգնենցնեն, գոնե մեկը չզլանա մի շիտակ ու արժան խոսք ասել իրենց արածի պատվին, թե չէ դուդուկի տակ պարողներ` որքա~ն ասես:
- Թույլ տվեք կրկին ներկայանալ, - գլուխը թեթև հակելով ու գոտկատեղից փոքր-ինչ ծռվելով` թմբկաթաղանթս խտղտացրեց Հոգնածը, - Նախավերջին Մոհիկան:
Ես հազիվ զսպեցի ծիծաղս, որպեսզի չմատնեմ հրճվանքս: Անթառամն ակնդետ նայում էր իմ հևացող կրծքին ու կարծես դաս տալիս. ՙԱսում են` շատ հրճվելիս էլ են գրգռվում, ընկերուհի’, իսկ լիարժեք սեքսը հակացուցված է բարձր լեռնային շրջաններում բնակվող բարեպաշտ կանանց, ու քանի որ տեղանքը չհանգած հրաբուխների գոտի է, չի բացառվում, որ մի չնչին կայծից սոդոմ-գոմոր սկսվի, քեզ հավաք պահիր, ընկերուհի’՚: Հոգնածը, որն հավանաբար, Կնքահայրերի հաշվին նոր գցած ատամնապրոթեզի տակ ինչ-որ ուրիշ համ էր զգացել` քլորաջրի ու յոդացված սպիրտի կծվությունից զատ, հիմա փորձում էր թուքը կուլ տալով համոզվել, որ զգացածը խաբկանք չէ: Մինչդեռ Անթառամը, որն իր ՙճիշտը՚ գրկած, մի այլ անկյունից էր մեզ մոտեցել, այդ տեսարանն իր համար խաղացված համարելով, այնուամենայնիվ, ժողովեց քաջությունը և կարելվույն չափ լրջմիտ պատասխանեց.
- Շատ ուրախ եմ, Վերջին Մոհիկանուհի:
Հոգնածը տխուր նայեց ինձ, ապա ճարը կտրած` շրջվեց իրեն անխնա ցուցադրող Անթառամի կողմն ու գլուխը տմբտմբացրեց.
- Իսկ ես Ձեզ համար անուն եմ մոգոնել` Անթառամ Սիրուհի: - Ասաց, բռունցքներն ավելի սեղմեց` կարծես զգուշանալով, որ այնտեղից դուրս կգա անթույլատրելի ու անկառավարելի մի բան, և իրեն բանտ կնետեն կամ լավագույն (գուցե վատթարագույն) դեպքում` կարտաքսեն այն Քաղաքից, որտեղ դժոխքի թոհուբոհի միջով անցնելով` մարդ էր դարձել, և նույնիսկ Կնքահայրերն անկարող կլինեն դավադրության դեմն առնել, բռունցքները քար դարձրեց, որ գոնե մեկ անգամ Մարգարեն գնահատվի իր Քաղաքում:
Այս անգամ ծիծաղի փոխարեն լացս եկավ. ՙԷ~հ, էս ի՞նչ է ասում` անթառա~մ…, սիրուհի~…, բա ո~նց, թան էլ չէ` բրդած մածուն, ախորժակդ տեղն է, Հոգնած ջան, հեչ կասե՞ս` ՙբաղերումեն բեզարիլ իմ՚, իսկ ես կարծում էի` էս անիրավ աշխարհի դեմ կռվելուց հոգնած ու պարտված զինվոր ես, դու մի ասա` հաղթելու մարմաջով տառապող գեներալ ես քեզ կարծում, որ դեռ նվաճելու ու մի բան էլ կործանելու կամք ու կարողություն ունի: Մի սրա հունարին տես, դե’, քեզ տեսնեմ, Անթառա’մ Սիրուհի, սրա պորտը տեղը դիր՚:
Լացս նույնպես զսպեցի, որ ավելորդ խաղաքարտեր չբացեմ վճռորոշ ճակատամարտից առաջ, որին ամբողջ կյանքում սրթսրթալով սպասել էի, ու ինձ հասանելիք տեղը կամովին զիջելով Անթառամին` արտաքուստ խաղաղ բարձրաձայնեցի.
- Բրավո~, Նախավերջին ու Վերջին, դուք իրար արժանի եք, առանց իրար` դուք կիսատ-պռատ եք, իսկ ահա միասին` մի լավ ամբողջություն եք, միմյանց շարունակություն, ամեն բան կանխորոշված է, դե’, չընդդիմանաք, այլապես խաղը կանհամանա:
Գնդլիկ-բոքոնիկ Անթառամը, անտեսելով խաղաղասիրական կոչս, կռվարար ամբարտավանությամբ ինձ շամփրելով, թեքվեց դեպի Նախավերջին Մոհիկանն ու վրա տվեց.
- Ճիշտն ասած` ես էլ էի Ձեզ համար անուն մոգոնել` Հոգնած Բռնցքամարտիկ, բայց հիմա տեսնում եմ` դա այնքան էլ չի համապատասխանում Ձեր էությանը: Դուք ամենևին հոգնած չեք, ընդհակառակը, անդադար փնտրտուքի մեջ եք, Դուք արդարության ջատագովն եք, Ձեզ կարծես իմ ծննդյան օրից եմ ճանաչում, և այս ընկերուհին, թեպետ նրա ներկայությունը տանել չեմ կարող, ճիշտ է ասում` մենք երկվորյակ ենք…
Անթառամի խոսքը բերանում կիսատ մնաց, երբ նկատեց, որ Հոգնած Բռնցքամարտիկի ափերը կամաց-կամաց տեղի են տալիս, բայց այնքան վախվորած ու զգուշորեն, որ միայն Անթառամի փորձառու աչքին էր տեսանելի, ու մեկ էլ ինձ` ՙմասսաների՚ ներկայացուցչիս: Չզղջալով նախահարձակ լինելու համար` Անթառամ Սիրուհին վերստին ոտքը պնդացրեց երեք անգամ կարկատած կոշիկում, որը, եթե լեզու ունենար, անպայման մի եռահարկ հայհոյանք կտար թե’ կոշկակարի քոռ մախաթին` իր մարմինն անտեղի այդքան ծակծկելու համար, թե’ խլվլան Անթառամին, որը տոգորված էր անսպառ եռանդով, սակայն այդպես էլ զրկված լինելով այն պարպելու հնարավորությունից, իր նման կոշիկների հախից էր գալիս:
Հետո ասում եք` սեռական էներգիան կարող է հրաշքներ գործել, եթե ուղղորդվի ո’չ իր բնական հունով, այլ ասենք` դեպի մարդասիրական-բարեգործական մի բեմականացում կամ արարման միստիկ առեղծվածի բացբացում: Հապա ի±նչ անի այդ էներգիան մեր Անթառամ Սիրուհին, եթե ձեռքի տակ (ավելի ճիշտ` ոտքի տակ) միայն եռակարկատ կոշիկն է ու իր ՙճշտի՚ վրա անգամ բռունցքներն իջեցրած Հոգնածը: Թող ոտքը կոշիկի մեջ պնդացնի, ոտքին տեղ անի ու Հոգնածի բռունցքը բացի, որ տեսնենք` որն է մեր օրերի սովորական տղամարդու վերջնանպատակը:

Նախավերջին Մոհիկանը ընթրիքից հետո, որ մի բաժակ պղտոր ու
անշաքար թեյ էր, ու նախաճաշից առաջ, որ մի գավաթ անհամ ու դառը սուրճ էր, իր ներսի բոլոր լույսերը մարեց, ձեռքը խփեց սեղանին` իբրև տղամարդկության մի վերջին վկայություն, թքեց բարո-անբարոների ձևապաշտության վրա ու որոշեց գլուխը պատով տալ կամ պատը` գլխին, միայն թե իրենից չկորզեն իր ՙճիշտը՚, որն այնպիսի գերմարդկային ճիգով պահում-պահպանում էր կապարե բռունցքների տակ: Չե՞ք հավատում, որ բռունցքը կարող է կապարից լինել. ուրեմն պատկերացրեք, որ միս ու ոսկորից է ու փորձեք ձեզ հայտնի հնարներով բացել այն, տեսնենք` ինչ դուրս կգա: Ասեմ, որ ձեզ կմիանա նաև Անթառամ Սիրուհին` բռունցքներ բացելու իր անգնահատելի հմտությամբ: Նրա մոգությանը ոչ քար կդիմանա, ոչ` երկաթ: Պատմում են, որ այն օրվանից, երբ Անթառամի աչքն ընկավ Հոգնածի` կամաց-կամաց տեղի տվող բռունցքներին, նա քուն ու դադար չունի, բան ու գործ թողած` ելումուտեր է փնտրում. մեկ տապարով է փորձում ճեղքել փականը, մեկ քլունգն առած` հարձակվում է անդրդվելի պատնեշի վրա, մեկ էլ տեսնում ես` փափկում է, դառնում բամբակ, կարծես կյանքի նպատակը մի ցավոտ վերք փակելն է, ու ոչ թե կապարե մագիլներով ապառաժի մեջ խրված բռունցք բացելը:
Եթե թիկունքից լուսանկարենք Բռնցքամարտիկին, ապա պատկերում կհայտնվի մի շատ սովորական սևամազ գլուխ, որը ոչ մեծ է, ոչ պստիկ, փոքր-ինչ կորացած ողնաշար, բարակ մեջքի շարունակության մեջ ոչնչով աչքի չընկնող նստատեղ ու ճիպոտանման ոտքեր, որոնց վրա կախված անդրավարտիքի փողքերն այնպես են ոլորվել, կարծես գլխահակ դրոշի պաստառներ լինեն: Բայց Անթառամն այդքանով բավարարվողը չի, նրան հարկավոր է Հոգնածի ամբողջական պատկերը, այսինքն` աջ կիսադեմը, ձախ կիսադեմը, en face ճակատայինն ու անգամ ՙխոշոր պլանով՚ երևացող դիմագծերը: Ահա’ դրանք. քթարմատի երկու կողմում իրարից ոչ հեռու փոսերն ընկած ածխասև աչքեր, սուր ու երկար, սապատավոր քիթ, լայնաբաց ռունգներից դեպի բերանի ծայրերը ձգվող խոր կնճիռների երկու ակոս, վերին շրթունքին բազմած, սևին տվող ընչացք, իրար վրա պինդ նստած շրթունքների բարալիկ մի ջրբաժան ու եռանկյունաձև ծնոտի տակ կախված մաշկ, որ դուրս ցցված ադամախնձորի վերուվարումից մեկ անհետանում, մեկ էլ դատարկ պարկի պես հայտնվում է տանձի կոթ հիշեցնող վզի վրա: Ուսերը նեղ են, կուրծքը` կարծես թոքախտային հյուծումից ներս ընկած, գոտկատեղից ներքև` ոչ մի հիշարժան տեսարան: Սովորական տղամարդու արտաքին է, ոչնչով չես զարմացնի, բայց ահա բռունցքնե~րը…
Անթառամը գոհ է իր ձեռքբերումից. լուսանկարը մոտեցնում է քթին, հոտոտում, կարծես փորձում է նաև մարմնից ելնող գոլից գուշակել, թե որքան քրտինք պիտի թափի այդ պնդաճակատ կապարե բռունցքները բացելու համար, քանի որ կանանց մի ամբողջ կաճառ ու նրանց քմահաճույքներին զինվորագրված տղամարդկանց մի ստվար ամբոխ սրտատրոփ սպասում են դրանցում թաքնված գաղտնիքի բացահայտմանը: Բոլորի մտքում միևնույն հարցն է մլուլվում. տեսնես ո±րն է սրա ՙճիշտը՚, որ այսպես բռնցքել է ու անգամ առել բռունցքների տակ: Մի բան միայն անհասկանալի էր. ինչո՞ւ էին իրարից այդքան տարբեր, գրեթե օտար այդ մարդիկ այդչափ շահագրգիռ պարզելու առեղծվածը: Մի՞թե դրանից ինչ-որ բան կփոխվի, մի՞թե բոլորին միավորողն այդ ՙճշտի՚ իմացությունն է, հետո՞, որ իմացան` ի՞նչ, դրանից Վարոսի ծակ գրպանում այլևս քամի չի՞ խաղա, թե՞ Վարոսի կնոջ` լվացքափոշուց ու կեղտաջրերից քրքրված, ուռած ու կապտած ձեռքերը միանգամից կմտնեն փափկասուն տիկնոջ սպիտակաթույր ձեռնոցների մեջ, դրանից գործազուրկ Արտուշի բեղ-մորուքը կթափվի±, որ խեղճը կարողանա կարճ փեշ հագնել ու բավարարել ժամանակակից գործատուների առաջնային պայմանը. ՙ…թափուր տեղի համար պահանջվում է մինչև 25 տարեկան, բարետես արտաքինով, հմայիչ ժպիտով…՚, անկեղծ ասած, եթե մի հրաշքով Արտուշի բեղ-մորուքը թափվի, նա խոստացել է վիրաբուժական միջամտությամբ ազատվել նաև այն տարբերակիչ առանձնահատկությունից, որի պատճառով կարող է զրկվել քարտուղարուհու կամ վաճառողուհու գայթակղիչ աշխատանքից: Դե, հավանաբար, ինչ-որ բան կփոխվի, եթե ամենքն այդքան սպանում են իրենց` Հոգնած Բռնցքամարտիկի ՙճիշտը՚ իմանալու համար, չի բացառվում, որ այն համընկնի նաև իրենց ՙճշտին՚:
Դե, մեր Հոգնածն էլ, որքան թոքերում ուժ կար ու կոկորդում ձայն, իրեն հավաքեց ու այնպես բղավեց իր ՙճշտին՚ աչք դրածների ու կասկածամիտների վրա, որ յոթգլխանի հրեշի ոռնոցը չէր համարձակվի համեմատվել նրա վայնասունի հետ: Ու չնայած Անթառամը մանկուց լսել էր, որ ՙծրտոտ թաթերով աքլորը խալիչի վրա աննկատ չի քայլի՚, բայց և այնպես, ահուդողն ընկավ սիրտը. ՙՉլինի± էս մեր պարոնի մտքինն ուրիշ է, բա որ մի հմուտ որոգայթ լարած լինի, ես դրանից ո±նց եմ պրծնելու, տեսնես էս ինչի± է ձայնը գլուխը գցել՚: Ու քանի որ գնդլիկ-բոքոնիկ Անթառամը, ինչքան գետնի երեսին, այնքան էլ գետնի տակին էր, ուստի իր ՙճիշտը՚ պինդ սեղմեց փարթամորեն աճած տաքուկ կրծքերին` շատ լավ հասկանալով, որ այլ տեղերին դեմ տալիս նույն տպավորությունը չէր թողնի, և նույնիսկ վտանգ կար, որ իրեն ՙսխալ կհանեին՚, ու սկսեց անքթիթ նայել Հոգնածի` ուժասպառությունից բացվելու պատրաստ բռունցքներին, որպեսզի պայթյունավտանգ լուրն առաջինը տաներ-հասցներ Քաղաքին ու աշխարհով մեկ աներ: Իսկ Հոգնածը դեռ դիմադրում էր, դեռ ամբողջ ուժով սեղմել էր ո’չ միայն բռունցքները, այլև ատամները, որպեսզի ներսում ահագնացող վիշապային բողոքը դուրս չժայթքեր ու չկործաներ մինչ այդ կառուցած օդեղեն ամրոցները, որոնցով միաժամանակ հիանում էին թե’ ծակգրպան Վարոսն ու գործազուրկ Արտուշը, թե’ Քաղաքի Կնքահայրերը (հետո± ինչ, որ այս Կնքահայրերը հիմա զինվորագրված են Ընտանիքին, սրանք էլ մի ժամանակ երեխա են եղել, մոր փեշից քաշել ու ՙշաքարաքլոր՚ են ուզել, իսկ հետո պստիկ բերանները պատռելով` մինչև կոթունը լպստել ու աչքները շողշողացրել են հաճույքից): Շատ անհավասար պայքարի ընթացքում Անթառամ Սիրուհին այնքան համառորեն էր հսկել Մոհիկանի ամեն մի մկանի շարժումը, որ հոգնաբեկ` գլուխը դրել էր կրծքին սեղմած իր ՙճշտին՚ ու ննջել: Այդ տեսնելով` Մոհիկանը, քանի որ Նախավերջինն էր, որոշեց թղթի մի կտորի վրա խզբզել իր կամքը, որպեսզի հետնորդը գոնե հասցներ ժամանակին անել այն, ինչ ինքը չհամարձակվեց անել երկար ու ձիգ, հոգեմաշ կյանքի տարիներին և միայն վերջերս գլխի ընկավ` ինչով պետք է ավարտել այդ ողջ զավեշտախաղը, որտեղ ինքը փայլուն էր կատարել խեղկատակի դերը: Բայց հենց ուզեց գրիչ վերցնել, հասկացավ, որ բռունցքները պետք է բացի, քանի որ գաղտնիքն այլևս անիմաստ կլիներ թաքցնել: Մի բան, որ թղթին հանձնեցիր, էլ ի՞նչ գաղտնիք: Եվ Հոգնածը ճարահատ` հպատակվեց ճակատագրի չար կատակին` ընտրի’ր. կամ գրիչդ, կամ գաղտնիքդ: Ու ընտրեց: Վերցրեց գրիչն ու գրեց. ՙՔաշի’ր ձգանը, քեզ թաղելու են Կնքահայրերը՚: Եվ մի ուշացած ճայթյուն լսվեց:
Ես, որ ընդհատակ անցել ու համբերատար սպասում էի իմ հերթին, այդ ժամին շատ հեռու էի` Մոհիկանի գաղտնիքին հասու լինելու համար, սակայն գիշերվա կեսին արթնացա մի խուլ բամփյունից, որն իրապաշտորեն վերագրեցի հորդառատ անձրևին ուղեկցող ամպրոպ-որոտին, բայց հենց նույն պահին էլ ներսիս ունկնդիր` մի ձայն լսեցի, որ մարմինս սագամաշկով պատեց: Հոգնածի գրչի ճանկռտոցն էր, ու տառ-տառ կարդացի. ՙՔաշի’ր ձգանը…՚: Միտքս պայծառացավ. ՙԻ’նձ է կտակված, Վերջինը ես եմ՚:
Այս ամբողջ պատմության մեջ ամենատխուրն այն է, որ Անթառամ Սիրուհին ձեռնունայն մնաց, մեն-մենակ` իր կարկատած կոշիկների հետ, որոնց հախից հիմա ավելի կատաղորեն է գալիս. ճակատագրական այն պահին, երբ քողազերծվեց գաղտնիքը, նա մուշ-մուշ քնած էր իր երազների անկողնում, ու հետագայում չէր կարող գլուխ գովել, թե իր մոգությունն ամենազոր է: Քաղաքը խոր հիասթափություն ապրեց, նա բոլորովին այլ վերջաբան էր սպասում, ուրիշ մի բան, բայց ո’չ երբեք ինքնասպանության օրինակ ու ձգանի կոչ: Իսկ ես մեռնելու չափ տրտմեցի. տանուլ էի տվել մի հրաշք ճակատամարտ, որն այդպես էլ տեղի չունեցավ:
Գրական թերթ, 2006
Կամար, Բեյրութ, 2006

воскресенье, 18 марта 2012 г.

ԵՐԴՎՈւՄ ԵՄ ԵՐԿՆՔԻ Ու ԵՐԿՐԻ ԱՐԵՎՈՎ

Երբ մնացի ձեռնունայն, համոզվեցի, որ երկնքի ու երկրի արևով երդվելը գործարքի տեսակետից շատ շահավետ է անգամ երդվյալ ազնիվների համար, էլ ուր մնաց` օգուտ չբերի մանր գողերին, խավարի դատարկապորտներին ու սկսնակ անառակներին: Օհո~, աչքալուսանք, մեր կողմերում էլ է խոստովանահայր հայտնվել: Գնամ խոստովանեմ, որ ես նույնպես մեղավոր եմ աշխարհի ճաք տված խեցու համար, տեսնեմ` մեղքիս թողություն կտա՞:
Սկզբում շատ էի սար ու ձոր ընկնում, բայց ի վերջո խելքս գլուխս հավաքեցի, միացա տաճարի բակում խռնված ամբոխի մեծամասնությանն ու սպասեցի իմ հերթին: Այսպես ապահով է:
Խոստովանահայրն ինձ սովորեցրեց երդվել: Հիմա, երբ ուզում եմ մեկին հավաստիացնել, թե առանց իրեն աշխարհը նեղ է ինձ համար, անպայման երդվում եմ երկնքի ու երկրի արևով: Անմիջապես հավատում է: Վերջապես ես էլ իմաստնացա: Արդեն այնպիսի գաղտնիքներ գիտեմ, որ դուք երազել անգամ չեք կարող: Օրինակ` երջանկության գաղտնիքը: Չէ’, այնքան էլ գծուծ չեմ, որքան կարծում եք, եթե ինձ հետ մի քանի կարճ չվերթ կատարեք, ամեն ինչ մանրամասն կպատմեմ: Կարևորն այն է, որ ես իմ սեփական փորձով եմ գաղտնիքին հասել: Այո’, ամենայն պատասխանատվությամբ հայտարարում եմ. ես երջանիկ եմ: Իսկ հիմա լսեք` պատմեմ, թե դա ինչպես պատահեց:
Մի բան հաստատ գիտեմ. երբ երկար ճանապարհ ես գնում, նախ և առաջ ստուգում ես ճամպրուկիդ պարունակությունը, որպեսզի հույժ անհրաժեշտ պիտույքներից զատ ոչ մի ավելորդությամբ քեզ չծանրաբեռնես: Այս դեպքում ՙԱստվածաշունչը՚ շքեղություն է, որ իրենց թույլ են տալիս պերճանքի մոլի սիրահարները, իսկ ես համեստ հնարավորությունների տեր (խնդրում եմ չշփոթել անհամեստ ընդունակությունների հետ) ուղեկցորդուհի եմ: Ափսոսանքով, բայց ողջամիտ վճռականությամբ պայուսակիցս հանեցի ու մի կողմ դրեցի կաշեպատ կազմով ՙԱստվածաշունչս՚, որ երկար ժամանակ գտնվելով ամենօրյա գործածության գրքերիս հետ սերտ շփումների մեջ, տեղ-տեղ ճանկռտվել է, չգիտեմ ինչպես, սակայն որոշ էջեր նաև խզբզվել և նույնիսկ անընթեռնելի են դարձել: Անկեղծ եմ ասում` հեշտ չբաժանվեցի, արտասվելու չափ հուզվեցի, բայց ուրիշ ելք չկար:
ՙԵրբ մտնում ես մի աշխարհ, որտեղ բոլորը խուլ ու համր են կամ ձևացնում են, թե ոչ տեսնում են, ոչ էլ լսում, ի՞նչ է մնում անել, եթե ոչ հետևել նրանց օրինակին՚, - հիշեցի, այսպես ասաց քեռի Վարոսը` հանգստյան տան տնօրենը, որի աչալուրջ հայացքը շատ կսազեր այդ տան պահակի պաշտոնին, երբ ես զարմացած նկատեցի, որ հանգստացողների թիվը գրանցման մատյանում երկու անգամ պակաս է իրականում հանգստացողների թվից: ՙԷ~հ, ի՞նչ անեմ, ձուկը գլխից է հոտած, որ ամբողջը ցույց տամ, տակը բան չի մնա՚, - ավելացրեց Վարոս քեռին` այս աշխարհում շատ բան տեսած իմաստունի անվրդովությամբ, բայց, այնուհանդերձ, վերջում հոգոց հանեց և սուրճ ու մոսկովյան շոկոլադ հյուրասիրեց բարեկամաբար:
Երբ հանգստյան տնից վերադարձա, տնօրենի օդաչու որդին ինձ հրավիրեց աշխատանքի, ուրախությունից գլուխս կորցրի. ՙԻնչքա՞ն կարելի է պատմվածք գրել ու հանգստանալ, մի քիչ էլ ես աշխատեմ: Գիտեի, ես այդպես էլ գիտեի, որ տաշած քարը գետնին չի մնա՚, - ժամանակից շուտ ինքս ինձ սրտապնդում և շնորհավորում էի` մոռանալով ժողովրդական առածը` Առուն չթռած` հոպ մի ասա: Թռչկոտում էի, մի ոտքի վրա պտտվում, ձեռքերս վեր էի պարզում և հաղթական ծափահարում: Հետո ելա փողոց և առանց վարանելու` անկյունի երկու մուրացիկներին մի բուռ մետաղադրամ բաշխեցի: Մոտ երեք դոլար կլիներ, մուրացիկի մի օրվա պլանը կատարեցի: Միևնույն է, շուտով մեկնում եմ, իսկ այնտեղ մեր դրամը, մեղմ ասած` հարգի չէ, այնպես որ մեծ բան չեմ կորցնում, իսկ դրա փոխարեն ճամփից առաջ մուրացիկները մի երկար օրհնանք տվեցին: Գործերս հաջող կլինեն, հեռու տեղ եմ գնում, անծանոթ երկիր է, անծանոթ մարդիկ, օրհնանքը չի խանգարի, որ չօգնի, չի էլ վնասի: Հասկանալի է, երբ հաջողությունն ուղեկցում է մարդուն, առատաձեռն լինելը մի դժվար բան չէ, ու հիշեցի այն հեռու դեկտեմբերը, երբ կարճ վերարկուիս տակից դուրս ցցված ու ցրտից կապտած ծնկներով քայլում էի կիսամութ և միզահոտ գետնուղով, որ հասնեմ բանվորական թաղամասում գտնվող կոշիկի գործարան, աշխատանքային մկրտությունս ստանամ: Ո՞վ գիտի` ինչով կավարտվեր դատարկապորտ տղայի և իմ հանդիպումն այդ խավարում, եթե չլիներ գետնին ծալապատիկ նստած մուրացիկ պապիկը, որ ձեռքիցս քաշեց և անակնկալ հոգատարությամբ նստեցրեց կողքին: Մինչ կսթափվեի, պապիկն իր հոտավետ վերարկուով ծածկեց ոտքերս, բայց սիրտս չխառնեց, ու մարմնիս տաքությունից հոգիս ջերմացավ, հանեցի փոքրիկ ծոցատետրս և էջերի արանքից դուրս բերեցի մի ռուբլին, որ ունեցածս հոգեպահուստն էր` մինչև առաջին աշխատավարձ: Երկու երկար ու ձիգ օր ապրելու էի առանց այդ վերջին ռուբլու: Պապիկը գլխի ընկավ ու ձեռքս տանելով գրպանս` զարմանալի արտիստիկ առոգանությամբ, կարծես թոշակառու դերասան լիներ, ասաց. ՙԳա’ռս, աշխարհը մութ նրբանցք է, որտեղ խարխափողների ձեռքին վառվող լապտերները սերն ու խիղճն են, որ եթե մարեն, մարդիկ կհայտնվեն անելանելի զնդանում: Գնա’, համարձակ քայլիր, որ վարանումդ մարդ չտեսնի, իսկ վաղն այստեղով անցնելիս ինձ մի տաք կարկանդակ բեր՚: Ինչպիսի~ փիլիսոփա մուրացիկ էր իմ փրկարարը:
Ես մի շարք պարտքեր ունեմ այս աշխարհում, որոնք վերադարձնելը պարզապես անկարելի է, ու հենց այդ պատճառով էլ` անտանելի բեռ խղճիս վրա: Դրանցից մեկն էլ այն պապիկի խնդրած կարկանդակն է, որ այդպես էլ տիրոջը չհասավ, քանի որ հաջորդ օրը զառանցում էի ջերմելով, իսկ մի շաբաթ հետո, երբ հասա գետնուղի, պապիկն այլևս չկար. ո՞վ գիտի` գուցե սպասել է և այդ անգամ էլ հուսախաբ լինելով` նստավայրը փոխե՞լ… կամ էլ… Աստված գիտի: Ամեն անգամ հիշելիս` սիրտս մղկտում է, կարծես ինքն է ինձ խաբել, խոստացել ու չի սպասել, ի՞նչ անեմ…
Իսկ հիմա, երբ ուղեկցորդուհու բարձր աշխատավարձով աշխատանք են ինձ առաջարկել, մուրացիկներին մի բուռ մետաղադրամ նետելը մի առանձին հերոսություն չէ: Մտա անկյունի խանութ, ելակովՙ "յոգուրտ՚" ու շաքարի փոշով պատված բլիթ գնեցի, կանգնեցի բարձր ոտնակով կլոր սեղանի մոտ և գուցե վերջին անգամ այստեղ ու այսպես ուտելով` նայեցի դիմացի աղտոտված պատերով վարդագույն շենքին, որի տանիքի եզրին անընդհատ լողացող պատկերներն ազդարարում էին ավանդների շահավետ ներդրումների ու բանկային այլ գործառույթների մասին: Ա~հ, ինչքան ուզում են, թող խաբեն, ես շուտով գնում եմ, էլ ինձ ոչնչով չեն գայթակղի. ո’չ փուչ խոստումներով, ո’չ էլ շլացուցիչ պատկերներով, ես ուրիշ աշխարհ եմ գնում, ես ձեր դրամի հետ այլևս գործ չունեմ. տվե’ք, առե’ք, գռփե’ք, կեղծե’ք, փոխանակե’ք, ես այլևս ձերոնցից չեմ, ես մի այլ աշխարհի ուղեկցորդուհի եմ, օդային ճամփորդությունների տիրուհի, որ այս հինավուրց հողի վրա այլևս ոտք չի դնի, ավելի երիտասարդ ու անարատ հողեր կտրորի, ուրիշ-ուրիշ դրախտային գովազդներ կտեսնի, նորանոր մարդկանց կուղեկցի…
Ուտելուց հետո ուզեցի յուղոտ մատներս մաքրել, բայց սեղանին անձեռոցիկ չկար, պայուսակս բացեցի` թաշկինակ հանեմ, նկատեցի, որ գրպանիկը համաչափ կիսված է, կաշվե դրամապանակս անհետացել էր: Ծիծաղելի է: Մի՞թե սա է իմ վերջին կորուստը` դատարկ դրամապանակ: Սիրտս թպրտաց, երբ տեսա, որ աշխատանքային նոր պայմանագիրս ու անձնագիրս նույնպես չքվել են: Հուսահատվեցի: Բա ո՞նց եմ անելու: Բա սա լինելո՞ւ բան է:
- Է~յ, էհե~յ, մա’րդ եղեք, ո՞վ գողացավ, ուրիշի ունեցվածքը ձեր ինչի՞ն է պետք, խիղճ ունեցեք, լսե~ք… - լացակումած կանչեցի, ապա ինքս էլ ինձ չճանաչելով` սկսեցի հիշոցներ տեղալ անառակ աշխարհի գլխին, որտեղ էն սկզբից մարդուն ուղեկցում են մանր գրպանահատը, խավարի կպչուն դատարկապորտն ու փորձառու մարմնավաճառը: Միտքս քսան տարի ետ գնաց ու հորս տեսա, որ աշխատավարձով գրպանն ուռեցրած, ուսանող դստերը տոնավաճառ էր տարել` երկարաճիտեր գնելու: Չմահավան աղջիկը, որն ավելի շատ հին շոր ու հին կոշիկի սիրահար էր, քան ինչ-որ անհարազատ պսպղանի երկրպագու, մյուս կողմից էլ ուրախ էր, որ հոր աշխատավարձը դատարկ բանի վրա չծախսվեց ու տաք կպահեր ցուրտ ձմեռվա օրերը, երբ փայտը ճթճթար վառարանում` շուրջը բոլորած կրտսեր եղբայրների, քրոջ, մոր ու տատի դեմքերը փոխնիփոխ լուսավորելով: ՙՉմտածես, փայտ կառնենք, պապ՚, - հորը մխիթարել էր աղջիկը: Հոր մուրազը փորում մնաց, երբ հենց տեղնուտեղը` ավտոբուսի հրմշտող խառնամբոխի մեջ ձեռքը տարավ գրպանն ու դատարկաձեռն, շվար կանչեց.
- Է~յ, էհե~յ, մա’րդ եղեք, ո՞վ գողացավ, ուրիշի ունեցվածքը ձեր ինչի՞ն է պետք, խիղճ ունեցեք, լսե~ք…
Անանձնական մի հուզում կա, որ խլրտում է ներսիդ համրության մեջ ու քեզ վարակում խմբային օրհներգության պարգևած թրթիռով: Այդ պահին մենությանդ պատյանը ճաք է տալիս ու կաթիլ-կաթիլ ներծծում աշխարհի պարգևած ցանկալի սուտը: Ավտոբուսը երդվեց երկնքի ու երկրի արևով, թե գրպանահատը խստագույնս կպատժվի: Այդպես արդար կլինի: Չէ՞ որ ՙԱստվածաշունչը՚, եթե անգամ հանել ես ո’չ միայն պայուսակիցդ, այլև մտքիցդ ու սրտիցդ, միևնույնն է, խոստանում է."ՙԵրանի~ նրանց, որ հալածվում են արդարության համար, որովհետև նրա’նցն է երկնքի արքայությունը՚": Դե, իմ ուզածն էլ ընդամենը դա է. երկնքի արքայության ուղեկցորդուհի դառնալ:
Այն, որ ասում էի տեսակ-տեսակ փողերի ու ջահել հողի մասին, այնքան էլ չի համապատասխանում իմ իրական իղձերին, դրանք միմիայն պատրվակ են, որ ես իմ երազանքը թաքցնեմ: Վախենում եմ բզիկ-բզիկ անեն: Միշտ էլ վախեցել եմ: Իսկ որ ցուլի եղջյուրներս ցցում եմ, դարձյալ վախկոտությունից է: Կարծում եմ` սա լուրջ հիվանդություն է. աչքիս ամեն տեղ թռցնողներ են երևում: Ինձ թվում է` դուք ինձ հասկանում եք: Մարդ կա` այսպես է դատում. երջանկությունն այն չէ, ինչ ունես, երջանկությունն այն է, ինչ վախենում ես երբեք չունենալ: Ի՞նչ կարող ես անել, սա նույնպես ընդունելի տարբերակ է, չէ՞ որ աշխարհն անսահման մեծ է, իսկ մարդիկ… միայնակ:
Ոնց էլ գնամ, մի օր դեմառդեմ հանդիպելու եմ ինձ: Ես էն գլխից գիտեի, որ ուղեկցորդուհի եմ դառնալու, նույնիսկ եթե ունեցած-չունեցածս սրբեն-տանեն, նույնիսկ եթե ավիովթարի հեռանկարը փշփշոտի հոգիս, միևնույնն է, առանց ինձ օդային ուղևորությունները միապաղաղ են լինելու: Ամեն անգամ հեռուներում մի նոր չվերթի սպասելիս դեռ ակնկալում եմ, թե վերևներում արձագանքվող շարժիչի հռնդյունը մի հնացած ու մոռացված պատմություն է պատմելու, որտեղ հերոսուհու սիրտը ուրախությունից պայթելու է, երբ մի հեքիաթային հնարքով տաք կարկանդակը հասցնի տիրոջը: "Սիրելի, սիրելի’ պապիկ, ահա’, ահա կարկանդակը, ես գիտեի, որ մի օր ջանքս կհատուցվի":
Երբ մարդուն զրկում են վարձահատույց լինելու հնարավորությունից, նրա մեղքն այնքան են ծանրացնում, որ իրեն ոչնչություն զգա, իսկ իմ ուրախությունից պայթած սիրտը ոչ միայն հեքիաթի, այլև կյանքի երջանիկ ավարտ է, որ պահում եմ նեղ օրվա համար: Վերջին ուղևորությունից հետո մի պատմվածք գրեցի մարդու պարտության մասին, որն այսպես է ավարտվում. "Քանի որ չենք դիմանում հաղթանակին, ստիպված ենք ողջունել պարտությունը, այն հաղթանակի նմանակն է": Խմբագիրը կարդաց ու չար կատակ արեց. "Վերջին միտքն ինձ դուր եկավ, ես այն կօգտագործեմ իմ նոր վեպում":
2006

пятница, 16 марта 2012 г.

ԻՆՁ ՄԻ ՀԱԼԱԾԵՔ, ԵՍ ՉԳԻՏԵՄ ՁԵՐ ՀԱՐՑԵՐԻ ՊԱՏԱՍԽԱՆԸ պատմվածքիս պարսկերեն թարգմանությունը` ԽԱՉԻԿ ԽԱՉԵՐԻ

صفحه اول
سياست
اقتصاد
جهان
روزنامه
آي تي
حادثه
ورزش
جامعه
صفحه آخر
ضميمه PDF RSS خانه آرشيو آرشيو ویژه نامه آرشيو ماهانه
٢٤ رجب ١٤٣٢ June 25 شماره 1278 شنبه, 4 تير 2011 1390
داستانی از ديانا هامبارتسوميان*
سگ آوچولوي من
ادبيات ( 31 ) / ترجمه: خاچيك خاچر
سگ انگشتهاي پاهايم را آه از آفش زده بود بيرون, ليسيد و گردنش را آج آرد، به پهلو خم شد،
من هم خم شدم؛ و با سر انگشتانم پشت گوشش را نوازش آردم. در يك چنين لحظههاي
دلانگيزي سگها صداي مخصوصي درميآورند؛ ولي نه؛ عاقل من؛ بيتفاوت روي زمين دراز آشيده
بود و شايد هم حدس ميزد آه من چه برنامه شومي برايش آماده آردهام و داشت مرا نفرين
ميآرد. سگها هم بلدند نفرين آنند؟ نميدانم. وقتي ديدم هيچگونه عكسالعملي نشان
نميدهد؛ طناب را آشيدم؛ فكر آردم آه آن را ميآشد و در ميرود. آجا بايد برود؟ آجا ميخواهد
برود؟ خواست من چيه؟ طناب را به گردنش انداختهام تا ببرم گم و گورش آنم؛ چه شيطاني رفته
درون من آه نميخواهم از ميانه راه خودش به راهش ادامه دهد. آار بدي هم نميآند؛ اگر همين
الان طناب را ببرد؛ سرش را بيندازد پايين و برود گم و گور شود. من اگر جاي اين سگ بودم؛ چنان
غضبناك ميشدم؛ و چنان يورش ميبردم روي آدم قصيالقلبي مثل من؛ و چنان ميانداختمش روي
زمين؛ با دندانهايم هزار تيكه و پاره و خونآلودش ميآردم و بعدش هم مانند يك سگ نازنين؛ سرم
را ميانداختم پايين و در حاليآه دمم را تكان ميدادم، خرامان – خرامان دور ميشدم. تمام
سگهاي نژاددار اينطور ميآنند؛ ولي سگ خالخالي من حاصل ملاقات اتفاقي يك سگ نجيب
زاده؛ ماده خانگي با يك سگ نر ولگرد است تا نتيجه آميزش سگهايي از آن نوع. به هر حال من آن
توله را خيلي دوست داشتم. حال آه ميخواهم بفهمم آه چرا نتوانستم اون حيوان بيآزار را در
زندگي خودم تحمل آنم؛ نزديك است آه ديوانه شوم و خودم هم يك سگ بشوم.
نميدانم آه آيا آدم بايد يك آمي هم سگ باشد تا در صورت لزوم از سگ شدن گريزان نباشد؟
در هر ايستگاهي مسافرين سوار و پياده ميشدند؛ ولي سگ من؛ گاهي زبانش را درآورده؛ و
دماغش روي ران من؛ و گاهي هم؛ با چشمهاي نيمه باز سر به زانوي من نهاده؛ آرام و سربزير به
خواب رفته بود. نميدانم؛ حس ميآرد؛ آه دارم ميبرمش به يك جاي دور؛ يه جاي خالي از سكنه
ولش آنم، يا فكر ميآرد آه عوض شدهام؛ و ميخواهم او را از اسارت خانگي برهانم و طنابي
بگردنش انداختهام و دارم به گردش ميبرمش. شايد هم يه چيزهايي حس ميآرد، بالاخره سگ
بود، حس حدسزدن داشت! نه؟ روزهاي آخر ميديد آه او را جاي سگ هم نميگذارم. انداخته
بودمش در بالكن؛ نه نان ميدادم بهش و نه آب و نه تميزش ميآردم. ولي سگ بيچاره من جيكش
هم در نميآمد. حتي وقوق آردنهاي آوتاه و آمصدايش را هم آه زماني باعث خوشحالي من
ميشد و از آن لذت ميبردم، فراموش آرده بود. گوشهايش را آويزان ميآرد؛ نگاه رنجورش را بر در
قفل شده بالكن ميانداخت و عاجزانه در انتظار حضور سخاوتمندانه من ماند. شايد هم فكر ميآرد؛
لااقل در را باز آند و با رويت وضعيت من؛ منزجر شده و تا حد ديوانگي حالت سگي پيدا آرده و هر
چه فحش و ناسزاست بر جان من بريزد؛ آخه اينكه نميشه؛ آدم اينجوري بيتفاوت و بيعار باشه؛
آخه آدوم سگ ميتونه اين همه طاقت داشته باشه.
فكر آرديد؛ سگها فكر نميآنند؟
وقتي رسيديم به ايستگاهي آه قرار بود ايستگاه صفر برگشت من باشد؛ دلم از دلتنگي آه برآورد و
من نفرت خاصي نسبت به اين توله سگ پيداآردم. براش آافي نبود آه تمام دار و ندارم را به گند
آشيد؛ آنچه به دندانش رسيد پاره- پاره آرد؛ نفسم را به همراه لقمههام از دهنم قاپيد؛ جويد و قورت
داد؛ حالا هم دارد روحم را ميجود. او قرباني است و من جلاد؟ خودش سگ است؛ نه؟ وفادار؛ هر
لحظه حاضر به دوست داشتن و بخشايش؛ حاضر به ليسيدن پاهايم... ديگر چه بشود؟
آي لعنت بر آخر عاقبتت سگ... برو گم شو! برو از جلوي چشمم ناپديد شو! بو نكن؛ رد پايم را نگير.
من ترا اصلا نداشتهام؛ مردهشور ريخت ناجورت را ببره. وفاداري ترا من لازم ندارم , موجود پست
فطرت؛ حافظه هم نژادهايت همواره آوازه تعقيبگرت را نگهداشته است. فكر آردي آسي هستي؛
سگ بيعُرضه؛ چه آسي نميداند آه حتي بي من نميتواني زندگي آني! يك روز اگر بو نكني؛
به روزگار سگ دچار ميشي. حالا برو گم شو! اين هم قلادهات. هيچ چيز تو براي من لازم نكرده؛
برو... تخم سگ! سگ آوچولو آنارسنگي بيسر و صدا آز آرد. گويي مرده ولي هنوز دفن نشده!
مثل اينكه داشت ميگفت آخه از جون من چي ميخواين؛ من ميدونم؟ آه به شما بگم؟ و من
هنوز هم نميدانم آه اين همه روز و شب سگ بيچاره من چطوري در بالكن سر آرده بود؛ بدون آب
و بدون نان! بدون من؟ چشمهايم را جمع آردم آه از دوردورها بتوانم ببينم؛ ولي سگ من تبديل به
جنازهاي شده و زير آفتاب دراز به دراز افتاده بود. هر چه دورتر ميشدم؛ رد و بدل آردن اطلاعات از
راه دور هم دشوارتر ميشد. اين البته در زمان خودش ضمانت دوستي ما بود. به ياد آوردم آه چگونه
صبحها لب پياده رو ميايستاد و منتظر ميماند تا من از ديدش محو ميشدم. بعضي مواقع هم بر
روي پاهايش ميايستاد و پوزهاش را دراز آرده زير چانه مرا قلقلك ميداد.
اينجا قلبم ريخت. گرچه خيلي دور شده بودم؛ وليكن ايستادم و دستهايم را دراز آردم آه بدو بيايد
و در آغوشم بيفتد. بگذاريد بگويم آه بدانيد، آغوش من خالي ماند.
خوابي آه ديده بودم هنوز پلكهاي بسته مرا پرپر ميآرد. وقتي همسرم در حالي آه در خواب
عميقي بودم غلطي زد و مشتش را بر دماغم نشاند؛ سراسيمه از خواب پريدم و از فرط خوشحالي
بيصدا زدم زير گريه. خدايا روزي هزار بار شكر؛ حضور پيداآردن من در ايستگاه صفر؛ جزايي سزاوار
من بود؛ وليكن خواهش ميآنم؛ اين سگ آوچولو را از بغل من دور نگهدار به عنوان آفاره گناهان
من.
خوابها بهانههايي براي توجيه خواستها و آردارهاي ما هستند. نمي دانم! شايد سگ آوچولوي
من هم تا به حال نميدانست آه...
*ديانا هامبارتسوميان متولد تفليس نویسنده ای ارمنی است که دکترای ادبيات دارد و در کنار تدریس
« سگ کوچولوی من » و مقالات متعدد، تاکنون 14 داستان کوتاه نوشته و ترجمه کرده است. داستان
در سال 2008 در ایروان منتشر شده است. «( دردی به کهنگی زمانهای حضرت نوح(ع » از کتاب
خبر تولز نرم افزار جامع اطلاع رسانی وب / نسخه روزنامه 1.0.0 / کليه حقوق متعلق به روزنامه شرق
روزنامه شرق- سگ كوچولوي من- شنبه, 4 تیر 1390 http://sharghnewspaper.ir/News/90/04/04/12703.html
1 of 1 01.10.2011 21:51

ԽԱԲՍ ՏՈՒՐ ԴՐԱՆ (պիես) իտալերեն FREGALO!


DIANA HAMBARDZUMYAN

FREGALO!

TRADUZIONE DI BAGRAT AVETISYAN


(Dialoghi tra due persone in celle opposte l’una all’altra)
(Una parte dei dialoghi è stata decodificata dalle registrazioni segrete carcerarie)


Personaggi

Condannato 8 – uomo di età indefinita
Condannata 7 – donna di età indefinita
Carceriere – uomo di mezza età

(Nel mezzo del palco illuminato di luce fioca c’è una partizione alta e grassa, opaca e trasparente. Sulle colonne di entrambi i lati della partizione sono appiccicate maschere e i numeri ‘7’ e ‘8’ che identificano i condannati. In ciascuna cella ci sono letti di ferro e tavole pieghevoli fissate alla partizione. Dalla parte destra del palco c’è l’ufficio del Carceriere. Dalla parte aperta dell’ufficio si vede una scrivania sù di cui c’è un televisore con schermo ampio. Entrambe le celle sono riflesse sullo schermo, e si possono sentire distintivamente i dialoghi dei condannati. Mentre i condannati parlano, il Carceriere prende il telecomando , spinge i bottoni e le celle ‘7’ e ‘8’ appaiono sullo schermo in turno. Talvolta il Carceriere interviene e parlando a nome di ciascuno delle vittime controlla la registrazione del dialogo. Nelle celle ognittanto sorge vento e fa cadere le maschere dalle colonne. Quando il vento si ferma, i condannati continuano a parlare come se non fosse una loro allucinazione auditiva. Infine, secondo le indicazioni del Carceriere la vita nelle celle si conduce a termine benchè i condannati non pensino così.)

COND 7: Chi sei?(Con tutto il corpo si preme sul muro immaginario avvicinando l’orecchio)
COND 8: Non sono fatti tuoi! (Tosse.)
COND 7: Non posso almeno sapere chi sarà disposto a darmi una mano quando mi tirano fuori la testa. ( Alza le spalle.)
COND 8: Ma sei siocca…. pensi che non sarò io a tirarti fuori la testa?
COND 7: (Si siede sul letto e mette la testa tra le cosce.) Lo sapevo. Che brutta fortuna! Mi soffoco in questa porca cella.
COND 8: (Va verso la partizione e attraverso i due indici fa corna sula COND 7 e si eccita della torsione.) Sei la mia vittima, la mia immediata vittima. Ti stavo cercando da molto tempo.
COND 7: (Quasi in lacrime.) Figlio di puttana!
COND 8: Lasciami fotterti, putta! Ma stai attenta, lo faccio veloce. Non ingiurare mia mamma. Il cinese Dao non è mio papa e io non ho letto i suoi libri come fanno delle certe cose. Talvolta mi rendo debole. È la birra forse.(Sgrigna presentuosamente.)
COND 7: (Fa le fiche) Vaffanculo! (Esasperata) Ti posso ingiurare la mamma con parole più lussuose.
COND 8: Non dirlo! Sono serio. Sarà bene per noi due. (Toglie un preservative al di sotto della cuscina.) Guarda, ho questi capezzoli di gomma. È per te. No voglio che tu venga infetta.
CARCERIERE: (Prende il telecomando, assorda la voce della COND 7 e accende la registrazione.)
Sorge un vento terribile, le maschere improvvisamente cadono sul terreno, i condannati si inginocchiano ad alzare le maschere.
LA VOCE REGISTRATA DELLA COND 7: Fallo senza i capezzoli! Non sarai infetto.
I condannati guardano quà e là in brutta maniera e circolandosi avvicinano gli orecchi. Sullo schermo appare la scena del loro atto sessuale senza amore. I condannati strappano le maschere e nello stesso tempo le gettano verso le colonne della partizione. La cella della condannata appare sullo schermo. Tutto è così come prima.
COND 7: Basta! Non ci fa bene. Io non conosco un sesso più sicuro di quello che si fa da solo. (Le mani scorrono sulle anche.)
COND 8: Non gemere, putta! È un grande insulto alla mia mascolinità. Pensi che io non sono capace di fare un bucco su un muro così sottile come questo. Ti assicuro che sono riuscito a farlo con alcuni più grossi. Non sei eccitata? Non è giusto così. Facciamolo!
COND 7: (Ride) Dai, fallo! Ma inciampiamo continuatamente su quella bava che abbiamo emanato.
COND 8: E vedi che rovinare quella bava è lo stesso che rovinare il lusso. Ma quanti bambini sono rimasti senza nascita!
COND 7: Quei bambini carini sono nati e ancora nasceranno a evidenziare la nostra vita benestante. (Sospende le gambe dal letto e pendolandole come una bambina ride sotto il naso.)
COND 8: Ti immagini come quei bambini carini godono il calore di sesso mentre si trovano nel ventre della loro mamma.
COND 7: Ah, sì! L’ho sentito quando ero per la prima volta incinta. (Si acciglia un poco e finge di disegnare un circolo sulla pancia.) Che porca vita! Quei bambini prima di nascita imparano qualsiasi cosa vedano nei ventri delle madri. (Chiude la faccia con le mani e parla ad una voce dura.) Sono i veri testimoni di quello che si fa prima della loro nascita.
COND 8: Sì! Essere nato è una cosa troppo ingrata.
COND 7: (Vivace) L’hai ditto giusto. Sai cosa mi ricorda? Che ti portano ad una corrida feroce contro la tua volontà, poi ti costringono lasciarla e pretendono che tu ricordi e ripeta la preghiera che hai sentito… la preghiera! (La parola ‘preghiera’ risuona in tutta la sala.)
COND 8: Sei un grande filosofo. Non lo sapevo. (Tocca il muro con il palmo in maniera di controllare l’abilità del filosofeggiamento della compagna.)
COND 7: Beh! Ne’ il denaro, ne’ l’intelletto importano alla loquacità però la tazza vuota spesso promuove l’esplosione di grandi passioni. (Come se conducesse un coro.) Uno, due, tre… sorridiamo! (Sorride)
CARCERIERE: (Prende il telecomando, assorda la voce del COND 8 e accende la registrazione.)
Sorge un vento terribile, le maschere improvvisamnete cadono sul terreno, i condannati cominciano a ballare in un ritmo pazzesco calpestando le maschere. I condannati appaiono sullo schermo in vestiti estivi. Parlando in un tono vivace camminano quà e là nelle strade affollate in una maniera sia libera, sia cauta . Si suona musica allegra e appassionante, la gente gli sorride, ognittanto si baciano, ridono ad alta voce, in scusa di non perdere l’uno l’altra nella folla, ogni tanto stringono le mani. Entrano in una caffeteria e prenotano birra e sigarette. La COND 7 paga la quota.
LA VOCE RSGISTRATA DELLA COND 7: Sai perchè non tengo soldi? Perchè li trascuro, oppure ne ho paura. Chissa?
I loro palmi abbracciati appaiono sullo schermo. Il Carceriere spinge il bottone del telecomando. I condannati alzano le maschere brucciate e contemporaneamente lanciano verso le colonne delle celle. La cella del COND 8 appare sullo schermo. Tutto è così come prima.
COND 8: Mi sembra che tu sei una vera scienziata. Oggi pure gli scienziati non usano un bello linguaggio. Ma dimmi chi sei?
COND 7: Perchè non sono simile di una scienziata? Ah, ho capito. Gli occhiali. Quel bastardo mi ha spremuto il petto mentre mi portava qui, e in quella scaramuccia ho perso gli occhiali. Credimi! (Avvanzandosi verso la partizione, mormorando.) Apri l’orecchio. Ti dico un mio segreto. Non svenire!
COND 8: Mi prendi in giro? Pensi che io sono un ragazzino con viso coperto di bruffoli, che si eccita baciando le fotografie di ragazze nude. Pensi che io posso svenire se tu vieni a farmelo?
COND 7: Sei appunto un ragazzino… Ti stavo dicendo tutta un’altra cosa… (Meditando per un attimo, si trova più coraggiosa, con voce più alta) Ti dico che prima di chiudermi in questa porca cella avevo rosicchiato il granite della scienza così che mi sono finalmente trovata nel manicomio di ‘‘Nork’’. Per nessun motivo… Sai che Humboldt e io eravamo insieme e bevevamo la birra ‘‘Kilikia’’. Ma tu conosci Humboldt?
Sorge la forma di Humboldt nella sua propria dimensione con passi illusori, la COND 7 si inchina a disegnare bottiglie di ‘‘Kilikia’’ a giù del letto, tra un attimo mette le bottiglie sul tavolo. La COND 7 e Humboldt fanno finta di bere creando la silhouette di due ubriachi scivolando e baciando l’uno l’altra.
COND 7: (Con singhiozzo di ubriaco) Sei riuscito a conoscerlo? E’ il mio amico, il mio fedele amico. Chi gli fa male, ha un affare con me. E se lo fai, ti rompo il capo. Non toccare Humboldt! Non fargli male! Lui è mio… non toccarlo, porco oscurantista… ti fotto la mamma…
COND 8: Povera putta! Sei tanto ubriaca che non ti ricordi neanche con chi sei stata, che pure la torre che dà sulla tua finestra, sarà… come si chiama quella di Parigi? Ah, sì, quella di Eifel. (Si inginocchia, alza le mani, poi la testa, in maniera che vede qualcosa di sottostante la gonna corta della COND 7…, se lo ammira, poi, superando la confusione comincia a pregare tanto che cade in euforia).
COND 7: Taci! Lo ricordo benissimo. Ero con Humboldt. Pure mi ricordo che lui paragonava la ‘‘traduzione’’ con una barca accelerante tra due iceberg. (Tiene i palmi tesi in una maniera di evitare di battere sull’iceberg e si accontenta in una maniera infantile quando la barca batte sull’iceberg). Hai ragione, talvolta la mia memoria mi tradisce, ma quel giorno me lo ricordo benissimo. C’erano tre uomini cun culi grossi, portavano cravatte grigge. Si sono precipitati nel balcone e hanno spinto via Humboldt.. povero Humboldt… Era così spaventato che si è aggrappato alla sedia e tenendola fortemente si è gettato fuori dalla finestra. Poi questi uomini si sono avvicinati a me, mi hanno bendato le mani e poi… mi hanno portato via. (Quasi in lacrime) Povero Humboldt! Che peccato che è sparito così all’improvviso! Il suo nome è stato registrato nella lista delle persone sparite senza tracce in Armenia. (Sorride distrattamente , ma lo sguardo non dice nulla.) Eh, nella lista delle persone sparite senza tracce…!
COND 8: (Continua a guardare quà e là con una espressione del viso emozionata, sussurando parole indistinte, ognittanto sospira con meraviglia)
COND 7: (Sembra di sentire pericolo e frantuma gli orecchi per un po’ di tempo.) Che è successo? Il tuo respiro non mi sembra normale. (Sospira Francamente) Ah, sei caduto nelle braccia di ricordi, caro amico? Hai la mia fortuna… Nel lusso di una città orientale si poteva sempre trovare un misero alloggio che poteva sostituire ciascuna piccola osteria dell’ ‘‘Arcadia’’ in cui respiravo così come te. (Va verso la partizione e ci preme il corpo in maniera erotica e inizia a gemere.)
COND 8: (Quasi riprendendosi) Che energia potente! E’ appunto quello che Eifel ha messo nella torre. Un’energia tanto potente che pure immaginandola ho voglia di fare un bucco nel muro e venire a fartelo… Sarai contenta di accogliere un ospite come me.
COND 7: Mi imbarazzi, sai? Non prendere le mie parole al cuore! Sono una donna capricciosa. Oggi sono qui, domani sparisco. Mentre tu respiri così duramente, io mi abituo a questa cella. Da quel momento mi trovo in questo porcile, tutti i clienti di questa cella russavano accuratamente e armonicamente. Un giorno svegliandosi tutti sono spariti senza dirmi ‘‘addio’’.
COND 8: Pertanto ti hanno rovinato la vita. Sei una sorta di donna cui gli uomini spingono verso il fuoco per riscaldarsi ma gli manca la consapevolezza che il tuo cuore si indebolisce dal calore e quasi smette di battere. (Approfondito in pensieri) Ho ragione? Sono sicuro che ti imbarazzano anche le donne . Intendo che è una delle cause che ti trovi qui.
COND 7: (Resistentemente) Ti narro la mia storia se il sonno non ti arriva tanto rapidamente quanto la noia.
COND 8: Ecco, sto ormai sbadigliando. (Apre la bocca ampiamnete, stringe il corpo e arrotolando la lingua dice.) Ma cerco di sopportarlo a patto che tu mi racconti tutto e dopo andiamo in sauna a dimenticare il passato, d’accordo?
CARCERIERE: (Prende il telecomando, assorda la voce della COND 7 e accende la registrazione.)
Sorge un vento terriblie, le maschere brucciate oscilando si sottomettono al vento. I condannati singhiozzano impotentemente e tentano di aggrappare le maschere. La COND 7 appare sullo schermo. In vestiti graziosi, bellissimi gioielli, occhiali scuri sta fermo a giù di una collina. Sulla cima della collina si vede la silhouette tenua di qualcuno. La COND 7 mette la mano sulla fronte e fissa lo sguardo su un punto.

LA VOCE REGISTRATA DELLA COND 7: (Disperata) Quando sono venuta da te, ho perso i miei soldi ma tu li troverai quando vieni da me. Non averne paura. Quando recuperiamo i slodi, possiamo andare al termine del mondo. Lasciamo stare la sauna.
LA VOCE ECHEGGIANTE DALLA CIMA DELLA COLLINA : L’hai promesso, l’hai promesso…!
Il carceriere spinge il bottone. I condannati alzano alcune maschere trascurate e le lanciano insieme verso le colonne. La cella della COND 7 si fa vedere sullo schermo. Tutto è così come prima.
COND 7: (Ponendo il cuscino sottile verso il muro, si appoggia comodamente. Con sarcasmo amaro) Avresti sentito che ho ammazzato qualcuno… quando la picchiavo, immaginavo che sarebbe morta. (Igerisce la saliva con grande difficoltà.) Il capo medico aveva spinto la poveraccia Merlin Monroe verso la porta e le toccava il petto. Ero proprio scema che sono intervenuta. Appena li ho visti, mi ha cominciato a bollire il sangue. Ho tratto fuori la mia scarpa, ho colpito il mio tacco al teschio di quel gallo. Non mi ricordo che è successo dopo…(Con sarcasmo amaro) Infine un giorno sono arrivata a sapere che mi avevano trasferito il domicilio a questa cella. È giusto che non mi sento malcontenta. Finalmente ho trovato un posto da vivere senza preoccuparmi del vetro rotto della finestra, della serratura rugginosa della porta e delle cerniere stridule. Tutto vada al diavolo! Sdraiandomi qui mi stringo le gambe e aspetto qualcosa. Mi posso mettere in contatto con la gente solo quando mi portano al controinterrogatorio. La cosidetta ‘‘giusta società’’ mi fa sentire schifo, ma del resto non mi lamento. (Rendendosi più vivace) Beh, sai che è successo un giorno? E’ arrivato un ordine da sù dicendo che il nostro Presidente beato mi ha mostrato la sua misericordia. Mi ha perdonato sotto l’amnistia. Vedi che comincio a parlare come te?
COND 8: Parlare è nulla rispetto alle altre cose che presto verrai ad imitare da me. Tra poco penserai come me… Appena mi vedi, comincerai a mangiare, ingannare, fregare e camminare sugli altri come me… Non ti piace? A me piace molto. (Guarda verso la sala con un sorriso presentuoso. Si ferma su un piede e si gira intorno.)
COND 7: Davvero? A dire il vero anche mi piace… In questo gioco c’è qualcosa che sconvolge, ma appena mi trovo al punto di rinunciare… qualcosa mi dà una spinta… Pertanto io posso rimanere in questa cella tanto quanto tu respiri così… basta solo che tu respiri…
COND 8: (Mentre la ascolta, si gira e sbadigliando ad un tratto vince la simpatia del pubblico.) Non ti sei resa conto di una cosa molto importante. La voglia del Presidente. Oggi questo è un ordine obbligatorio. Se vuoi respirare così, chiedi al Presidente. Prima di avere il suo consenso, non sei libera in nessun respiro. Ti tagliano la testa così disinvoltamente che non riuscirai neanche a palpare il tuo orechhio. Presto o tardi bisogna rendersi conto del consenso del Presidente. Lui è il capo. (Isolato) Io potrei diventare il Presidente? Invece, sono diventato un artista… puah…!
COND 7: Ok, Ok! Se parliamo del Presidente, non mi premo neanche di spiegare come hanno portato via Humboldt, come mi sono ricoverata nel manicomio, come mi sono resa un assassina, poi, l’ergastolo e poi il perdono… Anzi, come un Presidente potrà rinunciare ai suoi obbligi e entrare nel mio letto a vedere con chi io sto ansimando o lasciarmi ansimare o no? Che cazzo! Non fare attenzioe alle mie parole. (Umilmente) Mi farai un favore?
COND 8: Se lo faccio, chi se ne approfitta? Tu? Io? Questo carcere?
COND 7: (Annuisce col capo.) Tutti se ne approfittano. Io, tu, tua moglie, la società, il paese, pure lo stato. Quando queste celle non badano più di noi, ancora saremo qui, tra queste mura. Oppure se il prossimo Presidente lo sente e viene a sapere che tipo di idee immorali abbiamo fatto nascere in questo carcere puzzolente, saremo addirittura esauriti e non saremo condannati all’ergastolo… Lo so che ci impicheranno.
COND 8: Sei tanto ingenua oppure ti sei data delle arie? Non sai che nessuno di noi potrà parlare e, anzi, pensare di tutto ciò che non si può origliare in quest’inferno? Tutto è origliato qui. Ma io stavo pensando di tutta un’altra cosa, quello che tu mi chiedevi, una cosa che l’avevo mai fatto e stavi calcolando se valesse farlo o no oppure il tempo andasse bene per farlo… Se lo vuoi, lo faccio ma non mi fa piacere mentirti. Appena tu lasci questa cella, vado da quella che sarà disposta di vivere qui dopo di te, per lusingarla. Se lei viene sedotta, benissimo, la piglio. Se no, me ne fotto, c’è un gran numero di prigionieri in questo carcere, ne trovo qualcuno da qualche parte e le faccio qualsiasi cosa voglio. Ne faccio con ciascuno chi voglia. Beh, cosa ne pensi ? Ti garba il mio piano? Non voti per me se voglio diventare il Presidente?
Il Carceriere prende il telecomando, assorda la voce della COND 7 e accende la registrazione. La tempesta di neve strappa le singole maschere poste sulle colonne. Le machere iniziano a girare furiosamente e spariscono. I condannati piangono per la perdita delle maschere, dopo si fermano silenziosamente. Alzano le mani contemporaneamente, dopo le stringono da parte e le rilievano. La COND 7 appare sullo schermo con gli occhi bendati, con un tovagliolo nero. Va dritto toccando gli oggetti.
LA VOCE REGISTRATA DELLA COND 7: Che cazzo è il Presdente rispetto a te? Se vuoi, puoi diventare Carceriere e comandare chiunque ti capiti.
Il Carceriere spinge il bottone. Entrambi i condannati si sdraiano sul letto distrattamente, ogni tanto si stringono verso le colonne, ma non trovando le maschere, si rassegnano e mostrano tracce di vivacità.
COND 7: (Sorridendo presentuosamente, confessando in silenzio, mettendo la mano sul petto. La voce echeggia nella sala.) Non resistere! Lo so che intendevi tutta un’altra cosa quando mi hai domandato chi se ne approfitta. Non ti preoccupare, non ti chiedo di farlo. E’ una cosa che non chiedo a nessuno anche se muoio e vedo quello che mi salva. Non te lo chiedo mai. Ma lasciami dirti una cosa! Mettilo nella tua pipa e fumalo: è una cosa che non ti supplico sicuramente. E’ il dono che non accetto finche’ non veda il fuoco e non senta la febbre nel mio stomaco. Non temere! Tu mantieni la tua promessa salvo che…
COND 8: Cosa…? Che stai escogitando? Che giochi sciocchi? (Batte la testa sul muro come se cercasse di tirare fuori i suoi pensieri.) Tieni in mente che il fuoco non si sazia ingoiando solo due persone. Tu mi sei sembrata una donna con esperienza, ma ti comporti coma una ragazzina da 17 anni, che una volta passeggiando sotto l’ombra degli alberi, ha tagliato delle foglie, le ha lucidate sulle mani tanto che ritornando a casa le sue dita erano tinte di hennè verde. La ragazza con dita verdi non è una buona consulente per una donna matura.
COND 7: Lo so che dal proprio inizio c’era qualcosa di sbagliato che le nostre celle stanno vicine l’una all’altra ma noi siamo riusciti a proteggerci da quello. (Ride inchinando la testa.)
COND 8: Non si sa ancora nulla sul fuoco ma le nostre celle sono assai strette per tirar dietro quel mostro che mangia tutto. (Con i pugni batte la partizione disperatamente.) Adesso stai tentando di attaccare te stessa tutta disperata sebbene tu avessi dovuto sapere in anticipo che Lui ci ha attaccato così vicini che non c’è bisogno fare più sforzi. Ora tu vedi che mi sento così come se non avessi ne mani, ne gambe, e se è necessario brucciare questo muro, io lo rosicchio coi denti, in quanto capisco, sei più ostinata di me.
COND 7: Sì, sono ostinata come un asino, e lo so che sto rovinando la mia casa con le mie proprie mani, ma sono una vecchia masochista. Sai perchè? Io non caccio mai il pollo di qualcun altro quando è possible attaccare il mio proprio gallo.
COND 8: Chiudi le porte della tua ferma di pollo! Sono alcuni giorni che non ci siamo nutriti abbastanza… (Tiene la pancia, si inginocchia e smorzando cade sul terreno.)
COND 7: Devi fare un pisolino per qualche minuto. La pratica che hai fatto prima, ti rende infuriato. Benche’ non ti veda più, ma sentendo la tua voce presumo, che sei esaurito. Devi sopportarlo. E’ facile cedere, la cosa più difficile è quella di superare le frene, dopo ottieni l’immunità contro tutto quello che ti imbarazza e anche se pigli la tua stessa ombra, non avrai più paura della morte, te l’assicuro.
COND 8: (Girandosi intorno) Oh, che parole tuonanti! ‘‘Immunità’’! Ho paura del tuo linguaggio.
COND 7: E’ meglio usare parole di colori distinti, pensieri appelanti l’uno l’altro. E meglio che le nostre conversazioni non finiscano con baci sereni. E’ meglio essere nemici condannati, furiosi e sanguinosi… Ok, non fare attenzione alle mie parole. Sono sciochhezze di una donna stanca. Dimenticale! (Si spreme duramente.) (Lancia un lungo urlo.)
COND 8: (Chiudendo gli orecchi) Porco dio! Sei pazza! Sei un prodotto genuino di pandemonio. Come è possible che il tuo certificato di pazzia non ti ha servito a rimanere nel manicomio di ‘‘Nork’’. Non smetti di stupirmi. Questo non è il posto giusto per te. Sei una bestia pericolosa per questa cella.
COND 7: (Improvvisamente si pacifica.) Posso chiederti qulacosa altro? Ti prometto che è l’ultima cosa che ti chiedo. Raccontami cosa hai sognato la prima notte che hai trascorso in questa cella.
COND 8: Sei veramente pazza. Pensi che il mio sogno è legato a questa cella? Mi prendi in giro, porca puttana? (Si getta sul letto in maniera disperata.)
Si suona musica simile di hard rock. Il carcere sembra di squotere dal terremoto. Il Carceriere si precipita fuori dello studio. Lo schermo diventa nero, il Carceriere butta via il telecomando. Il COND 8 si precipita fuori della sua cella girandosi attorno, aggrappa il telecomando, sbatte il Carceriere sulla schiena, portandolo alla cella, si mette i vestiti del Carceriere e gli mette i suoi vestiti di prigioniere. Gli dà un bacio sulla fronte, come un segno di addio, se ne va dalla cella tenendo il telecomando. La musica cambia dal ritmo di hard rock ad un ritmo più sereno. Fra poco tutto si affoga in silenzio.
COND 7: (In maniera rozza) ‘‘Si faceva buio, la lampada si esplose, e tu baciasti il buio. Il pezzo caldo del vetro ti si appiccicò sul collo. Poi annaspando verso il buoi trovasti il tuo corpo ricoperto dal muro umido. Poi scorsero le gocce dell’acqua rotolando per il tuo corpo ed annegarono un altro corpo strano nascosto tra di te e il muro. Stavi ansimando come un animale che si macellava e poi salvasti le tue labbra per mantenere la tua promessa. Poi cominciasti a odiare la tua passione che non ti chiese il permesso. Poi andasti al controinterrogatorio e cominciasti ad appassionarti della tua cella ma la spingesti fuori della tua vista perche’ non volevi che fosse una frena ad orientarti in nuove situazioni. Appena tornato, trovasti la cella tutta cambiata. La tua passione sciolse pian piano. Fu il tuo sogno che fu lasciato indietro, e tu non me lo dicesti. Io escogitai il tuo sogno per assicurarmi che c’era qualcuno dietro la porta che non vidi, non sentiì, ma capiì il cui respiro non mi giunse ma mi oltrepassò…’’
Nella stanza del Carceriere il COND 8 spinge il bottone.
LA VOCE REGISTRATA DEL COND 8: Che cazzo! Il tuo naturalismo mi fa sentire pure ammalato. (Pronuncia le parole con antipatia e in maniera ironica).’’ Il pezzo caldo del vetro ti si appiccicò sul collo…’’ Perche lo dici? Se agiti un po’ della tua immaginazione , pure vorrai radiografarmi e appendere la mia foto sul posto dove prima era appesa la foto del presidente.
Il COND 8 ascoltandolo viene stupefatto e spingendo il botone contro la sua voglia spegne la registrazione.
COND 7: (Dopo che sono scomparse le maschere, per la prima volta la registrazione viene compresa come la voce genuina del COND 8. Il vento non risorge più perche’ non ci sono le maschere, e tutto che è condotto in condizioni normali, è percepito come un dialogo comune.) Voglio scattarti una foto. Dal momento che ti stai arrotolando in quella cella, mi alzo e mi addormento avendo la stessa visione. Vorrei che questo muro fosse trasparente e tu stessi fermo davanti a me, spinte le mani sul terreno, aperte le gambe come forbici, visibili tutte le sciarpe sul tuo corpo, nude le tue vene e la tua vertebra, e tu sospirando nei mio orecchi. (Tutta la sala si riempie dell’urlo dei lupi.) Non urlare! Tutto cio che voglio, è una guancia… Perdonami per essere così rischiosa! Basta che tutti i nostri sogni si realizzino… Basta… Non ne voglio più…
Il COND 8 ruzzola così miseramente che, infine, tutto esaurito, tace.
Come stai? Rispondimi! Sei addormentato come morto… (Con le mani poste sulla vita, spingendo l’orecchio verso il muro, trova forza di chiedere.) Non vorresti vedermi urlare così che tutta l’Europa si fermasse ad affrontare l’Anticristo? Ho sentito che gli europei sono convinti che il messaggero che arriva nel giorno della Grande Condanna, sarà armeno…
Il COND 8 è ancora sdraiato sul terreno.
Taci, se vuoi! Il tuo silenzio mi suggerisce che tu firmerai l’epacris del Sindrome della Singolarità dell’Armeno. Giusto? Magari sei d’accordo con la conclusione sarcastica del direttore russo da Leningrad che ‘‘Il mondo è popolato degli armeni e gli altri’’. E’ così bizzaro. Ora io devo decodificare il tuo silenzio. Non essere altero! La missione di quel messaggero è la cura di bufalo che nessuno spirito attenuo potrà sopportarlo salvo che il cielo lo conduce volontariamente, e la terra lo aiuta di mettere il piede nella staffa con fiducia e poi andarsene. Che cazzo! Mi senti o sei andato, e io sto parlando invano? Parlami!
Il COND 8 è ancora tacito.
Non puoi echeggiare. Lo so che mi senti, ma le tue parole sono respinte dal vento di deserto che non entra più nella mia cella. Ci immagino nel deserto in cui camminiamo lontani l’uno dall’altra, siamo in ricerca l’uno dell’altro e ogni tanto sentiamo l’uno l’altro ma talvolta ci rendiamo sconosciuti così che non ci distinguiamo le voci.
COND 8: (Fa vedere un segno di vivacità. Parla a bassa voce, distrattamente, misteriosamente.) Io so come… (Sbadiglia, poi di nuovo si rende muto.)
COND 7: (Senza dare ascolto alle parole del COND 8, continua a narrare la sua storia.) ‘‘Andasti al controinterrogatorio… Passeggiavo per il deserto quando mi accorsi perche’ i nostri dialoghi furono diffusi fuori delle nostre celle, perche’ non fummo benvenuti al carcere ondeggiando cartelloni neri in lettere gialle con la scrittura ‘‘Benvenuti al carcere!’’ Sì, me lo accorgo appunto adesso perche’ non siamo i clienti preferiti di queste celle porche… Tu sei davvero un genio… Non ti ricordi come ridevamo del tuo ‘genio ingenuo’’? Ora so perche’ hai cambiato la posizione della tensione.
COND 8: (Si alza e spinge il bottone con gli occhi chiusi. Ancora si suona la sua voce registrata) Dio! Che sto facendo qui? Questo carcere sempre si approfitta del tuo naturalism volgare oppure è un nuovo metodo di aquisire orgasmo per la donna che non ha fatto sesso per molti anni? Dimmelo sinceramente…! Perche’ hai ricordato quelle tensioni, putta? Perche hai perso la mente? Che cazzo mi sono trovato in questa cella…! Piuttosto mi taglio le vene do reta alle due sciocchezze. (Spegne la registrazione.)
COND 7. (Con gli occhi brillanti) Hai parlato finalmente. Non pigolare, ti prego! Tu pensi che la mia cella è un angolo in paradiso che è preso in affitto? Oppure pensi che questa cella è un giusto castigo per tutti i miei delitti? Non singhiozzare, ragazzino! Comunque ricordati che l’accademico Sakharov e l’infermiera chiamata ‘‘Merlin Monroe’’ nel manicomio di ‘‘Nork’’ invidiano gli abitanti di questa cella… Mentre i prigionieri hanno notato che noi calpestavamo la sabbia del deserto, più che il grasso rancido di prosperità. Pure sono girate voci che noi siamo i più fortunati prigionieri a trovarci insieme in queste celle.
COND 8: (Comincia a divertirsi spingendo il bottone.) I più fortunati prigionieri…? Che ne intendi dicendo ‘fortuna’, putta! E’ giusto, secondo te, essere puniti così severamente per un delitto tanto ingenuo? Tutti in questo mondo sono permessi di viaggiare. Allora, perche’ non lo posso fare io? Sono veramente castigato… Non sono neanche permesso di fare…
Il COND 8 già sa cogliere il giusto momento di pausa. Ma improvvisamente il suo ditto spinge un altro bottone. Si sente la voce registrata della COND 7, contemporaneamente la COND 7 con movimenti sulla bocca fa finta di parlare. Questo processo finisce quando tutto è sotto il controllo della COND 7, sebbene il COND 8 continua a pensare il contrario.
COND 7: (La registrazione funziona.) Lo so che questo è un castigo, lo capisco bene… non è possibile eliminare i delitti. Cerchiamo di trovare delle scuse non riuscite per approvare noi stessi ma non è possibile non seguire Lui…
COND 8: (Da quel momento in poi spinge il bottone contro la sua volontà ma in giusti momenti, e loro cominciano a parlare secondo le registrazioni del Carceriere.) Come l’hai detto? Mi è sembrato o l’hai detto tu?
COND 7: (Il registratore è acceso.) Ho detto ‘delle scuse non riuscite’. L’amore, l’abbiamo inventato per pentirci dopo che ci siamo ritirat alle passioni furiose. La febbre dello stomaco è una leggenda che io ho inventato a darlo al mio imputato come una carta di pazzia. E’ l’alibi migliore di innocenza contro la prostituzione. Ma io ho fallito questo gioco apunto all’inizio come al controinterrogatorio tu hai spalancato le mie carte, con i dati della mia nascita e morte, di mio mio marito e i miei amanti, le e-mail lettere dei miei figli e dei miei amici, tutti i miei diplomi, premi, satire, libri, pure le importunità della dea pagana, tutti i miei conti correnti bancari, debiti e bancarotte…
COND 8: (Spinge il bottone.) Mi interessa come ti senti dopo tutto questo teatro. (Fa un salto e si siede sul terreno ancora tenendo il telecomando.)
COND 7: (Il registratore è acceso.) Mi sento compianta, ma io sono l’unica che ha il diritto di compiangermi. Tu puoi detestarmi, trascurarmi, puoi anche rispettarmi, puoi desiderarmi o ammirarmi, arrabbiarti con me, puoi essere indifferente oppure andare matto per me, puoi benedirmi o maledirmi, puoi pregare al Dio per me, puoi attaccarmi, puoi torturarmi e ammazzarmi. Solo non compiangermi! Appena mi compiangi, puoi pigliarmene l’ultima cosa che mi trattiene qui. Ecco la mia ultima carta. Mi interessa quale sarà il giusto caso per te di usarlo. Forse prima che ci suicidiamo. (Va verso la partizione, ci spinge la mano e butta la carta.)
COND 8: (Con meraviglia infantile entra nella cella vuota della COND 7 senza frena, il telecomando ancora nella mano, prende la carta come se prendesse la carta da se stesso. La cella del COND 8 appare sullo schermo con la carta della COND 7 sulla colonna. Il COND 8 continua a controllare il telecomando dalla cella di COND 7.) E’ così gentile da parte tua! Mi piace vincere! Grazie, signora! La tua carta mi servirà al giusto momento. Ma sai quando viene il giusto momento? Quando tu cominci a richiedere tutto ciò che mi hai dato, solo allora taglio questa carta e ti rovino completamente lasciando il tuo cadavere sul terreno. (Ride presentuosamente.)
Si suona musica che fa nascere sensazioni trascendentali.
IL MONOLOGO DI COND 7: Passeggiando nel deserto mi hai narrato molte fiabbe – da quella del frutto proibito che hai assaggiato entrando dentro la pelle del serpente, dall’orgia del Bacco ai giardini secchi che hai acquato con la fontana della tua sperma, dalla tua cosidetta ‘‘coppia pazza’’ ballando sotto la pioggia calda, che dopo è diventata la ‘‘creazione adorata’’, all’ammirazione di uno degli sguardi di Maddalena che ti bacia i piedi.
IL MONOLOGO DI COND 8: (La musica continua a suonare.) Raccontami la fiabba di tuo figlio, dalla quale tu coucevi torta del suo zaino. Tuo figlio sa come scorrono le acque che sono spesso intasate e spesso spariscono. Ahime! Non ho imparato le regole più importanti di Sua Maetà, Dao. Quando ero all’esame, speravo che per caso ci fosse qualcuno che mi suggerisse, se no, magari mi perdonasse il mio insegnante sollecito. Lo so che succeede quando le tue attese falliscono. Ahime!
Il COND 8 squote la carta, poi, per caso, spinge il bottone del telecomando ma esso non funziona più. Ci prova alcune volte, ma non ci riesce, pertanto butta via il telecomando.
COND 7: (Prende la carta e la gira con stupida meraviglia come se appena fosse svegliata dal sonno.) E’ il mio premio. Non so come e perche’ hai deciso di presentarmi con qualcosa che ciascuno può portare a quel mondo. Questo assomiglia più l’attimo di felicità che abbiamo provato insieme quando il mare di notte sgridava ai nostri alunni.
All’improvviso la sala si riempie di uno schizzo profondo delle onde del mare.
COND 8: (La sua voce propria. Spenta la registrazione) Ancora sto allucinando… Che c’entra il mare? (Spinge gli orecchi con le dita scuotendoli con imbarazzo come se si assicurasse che non si sta assordando.)
COND 7: (La sua voce propria. Spenta la registrazione) Non ti ricordi come ci incontrammo al mare prima che ci trasferissimo a questa cella? (Addolorata) Lo so che hai cancellato quel pezzo dalla tua memoria. Allora, prima che arrivassimo al mare, quando una ghiandaia si rivolse a te con dicendo: ‘‘Sei degno di essere amato…’’, ti misi di cercare il mio alunno, ma non lo trovasti. Le cose del genere capitano spesso. Sono più tremende le situazioni del vuoto interno che portano il loro possessore direttamente al manicomio di ‘‘Nork’’. Mi ricordo un uomo che stava fermo sulla scala mobile nel buio. Strette le mani da parte e guardando verso i capi degli alberi, scappò via, mentre qualcun altro che si era tirato via dalla marcia, con lo sguardo fissato tra le mani dell’uomo, ruppe il suo collo sbattendolo giù sul tronco dell’albero. L’uomo che stava fermo sulla scala mobile dopo si ricoverò nel manicomio di ‘‘Nork’’ con il nome ‘‘Yuri Gagarin, il camionista’’.
COND 8: Stai parlando delle cose familiari e di tutte le persone sole di questo mondo. E’ un bel modo di fregare, ma infine ti trovi in un assoluto isolamento. (Annuisce la testa in modo di ritirarsi.) Ah, merda!
COND 7: Ascolta! Appena trovi il tuo certificato di rilascio, bussa il muro. Non mi addormento se non vengo a saperlo. Se non puoi addormentarti adesso, dimmi come ti sei insinuato in quella cella come secondo l’ordine che veniva da sù, ci erano trasferiti i suoi ex-possessori. Sai perche? Perche’ è la cella in cui il Figliol prodigo si confessò, e quando se ne andò, il mondo lo incontrò a metà-strada, e lui si inginocchiò. Il ragazzo strinse la mano e gridò col cuore rotto, ‘‘Benvenuto al carcere!’’
COND 8: (In un tono frustrato) Mi ricordo tutto, anche quella tensione… Mi chiedi come sono entrato in questa cella… Non lo farei se non ci fosse mia madre, che pur essendo un po’ scema, che non poteva altro che spingermi a questo ‘‘palazzo’’, mi rese chiaro che sono un figlio ingrato, che non merito essere perdonato dalla madre. Ebbi la sensazione che sono amato, perciò esclamai: ‘‘Benvenuto al carcere!’’
COND 7: Conosci quella scenata… Ti dicevo la stessa cosa. Non ti sei trovato lì solo per caso prima che avessi sentito la favola di tuo nonno dalla quale tua mamma ti aveva cotto una torta quando te ne sei andato. Lo so. Adesso raccontami che è successo dopo, salvo che sia il giusto tempo di andartene per sempre e affogarti nella sabbia del deserto.
COND 8: I miei piedi si sono già trovati nella sabbia scorrevole del deserto. (Sorge un vento di deserto) Ad ogni mio passo la sabbia si è riempita sotto la mia pelle, e il mio sangue cagliava minacciando di infilare la mia arteria. Non ho fatto attenzione sul solletico della sabbia. Il vento mi ha dato un forte bacio e siamo entrati in coito. In quel momento desideravo che mi castrassero. Quando il vento torturava la sabbia, ho stretto la mia mano e l’ho riempita con la sabbia digrignando i miei denti. Nel mio palmo erano lasciate alcune briciole. Stavo sogghignando…
COND 7: Stai zitto! Per il mio favore stai zitto! Non ce la faccio più! Pensavo che questo processo fosse una mostra di anime strappate ma non mi è passato in mente prima che ricevessi l’ordine del rilascio, sarei caduta in una grande trappa.
I condannati contemporaneamente si precipitano fuori delle celle, facendo una scaramuccia, pizzicando e gridando l’uno all’altra come veri pazzi.
COND 7: Perche’ credi che parlare, scrivere lettere è l’unico esito da questo pandemonio. Perche’ credi che il Carceriere era un mostro, fatto di sangue e carne, che ci portava al posto sbagilato. La morte di quel poveraccio sarà un peso sulla tua coscienza. Ma ciascuno di noi avrà la sua missione sia nel deserto, sia nel carcere. Si può sapere chi sarà il nuovo Carceriere. Perche’ credi che mai un Carceriere si potrà trovare nel deserto…?
COND 8: E tu perche’ credi che l’unico esito da questo pandemonio è stare zitto? Perche’ credi che ti rendi più infelice, quando incontri qualcuno più simile a te? E perche’ il deserto è un luogo più bello del carcere? Perche’ credi che io ho tanta furbizia che non mi perderò mai in questa cella e che voglio sbarazzarmi della mia memoria e che ho ammazzato il carceriere perche’ non mi rimescoli le carte? Perche’ credi che io ero condannato a vincere dall’inizio e che non voglio che tu sia il nuovo Carceriere…? (Esce dalla parte giusta.)
COND 7: (Si trova sola… non riesce ad abituarsi alla solitudine… batte i piedi furiosamente sul terreno.)
COND 8: (Uno spettatore) E’ la fine?
COND 7: (Una spettatrice) E’ la fine?
COND 8 : (Assomigliando la COND 7 sbricia dietro il palco, sghignazzando) Ci siamo divertiti un mondo!
COND 7: (Non fidandosi dei suoi orecchi) Esatto!
I condannati gemelli pizzicano l’uno l’altra senza dire qulache parola. L’urlo del vento di deserto porta seco singole parole indistinte: sole… chiocciola… libro… bambino… mare… conchiglia… ombra… notte… febbre di stomaco… tempesta…fuoco…
La sala si riempie di una melodia che annuncia l’inizio di qulacosa di nuovo, nel deserto sorge un’oasì. I gemelli si avvicinano dalle parti opposte al deserto e se ne vanno, pian piano sparendo dall’orizzonte.